Netradiční recenze na Knihu o tichu

Josef Formánek je mým nejoblíbenějším současným českým spisovatelem. Před lety jsem byla pravidelnou čtenářkou časopisu Koktejl, který vedl, pak mě dostal román Prsatý muž a zloděj příběhů. Následovala kniha o laskavosti Dvě slova jako klíč, poté jsem si prožila doslova drama v románu Mluviti pravdu, který Formánek napsal dle skutečného příběhu. Na nejnovější Knihu o tichu jsem přispěla v crowdfundingové kampani, aby tato kniha vyšla co nejdřív a dle představ autora, to znamená s působivými ilustracemi Dalibora Nesnídala.

Pokračovat ve čtení „Netradiční recenze na Knihu o tichu“

Sexismus jednoho staříka

Má práce na vzniku autobiografické knihy o jednom muži, který zažil až nevídané, postupuje hladce. Vyslechla jsem si další historky z jeho divokého života, tentokrát hlavně příběhy o jeho milostných dobrodružstvích. Jenže je tu  slovník našeho hrdiny. Dnes poněkud nekorektní.

Pokračovat ve čtení „Sexismus jednoho staříka“

Jak jsme po sobě házeli listím

Každý večer si před usnutím promítám v hlavě zážitky daného dne, co se mi povedlo a co třeba méně. Co bych mohla příště udělat lépe. Když už tu jsem na tom světě. Nejradši mám radostné zážitky, radost a štěstí mi dělá na duši nejlíp. Dnešní smích dětí a taková ta rošťácká nálada, když jsme na vycházce se školkou po sobě začali v parku házet žluté čerstvě spadané listí… to se lehounce třepotalo vzduchem, nikomu neublížilo, naopak, jako kdyby nám je pro radost ze života nabídl ke hře sám velký klidný strom té přírodní oázy uprostřed města.

Pokračovat ve čtení „Jak jsme po sobě házeli listím“

O hrdličce, Lazarovi a manažerech

Od mého kamaráda jsem se dnes dozvěděla historku ze života, kterou mu vyprávěla jeho kamarádka, a teď si jí dovolím převyprávět, protože je to krásně lidské. Připomnělo mi to i někdejší twíty muže s přezdívkou Láskyplno, který už nežije. A šel jistě do nebe. Takže poslouchejme prosím, co se dnes stalo v jednom výrobním závodě v ČR.

Pokračovat ve čtení „O hrdličce, Lazarovi a manažerech“

Věci, věci, věcičky aneb když vytvoříš Popelčinu schránku

Máme doma několik míst, kam dávám různé citově zabarvené předměty jako jsou drobné dárky, mušle od moře, kameny z několika zemí a všelijaké drobnůstky z charitativních akcí. Někdy je toho opravdu příliš, zvlášť když přibývají stále další, třeba knoflíky od maminky (mohly by se hodit), přáníčka či lichá miniaturní ponožka naší vnučky.

Pokračovat ve čtení „Věci, věci, věcičky aneb když vytvoříš Popelčinu schránku“

Napíšu podivuhodný příběh jednoho divocha?

Znáte příběh muže, který literárně ztvárnil Josef Formánek v románu Mluviti pravdu? Nalezenec, odložený do sirotčince, vstoupí na začátku války do SS, když hledá nějakou sounáležitost, tady najde kamaráda, ale hlavně smrt na každém kroku… a taky lásku k ženě, kdy ho touha po ní vede krutými událostmi války i poválečenými, politický vězeň, samotky ve Valdicích, a pořád doufá v tu lásku, jako když člověk hledá Boha, a přeneseně mu jej život nabízí v té ženě, která mu ale nepatří, a patřit nebude, jen na krátké okamžiky naplněné lásky.

Pokračovat ve čtení „Napíšu podivuhodný příběh jednoho divocha?“

Jen pro ten dnešní den…

Den začíná hezkým pomilováním s manželem, jsme přitom zakroužkováni už 37 let. To jen tak někdo nemá, tohleto. Osud ale ví, proč mi naděluje, protože už po snídani nastává lehce stresová situace, telefonát mé matky, 84 let. Pokračovat ve čtení „Jen pro ten dnešní den…“

Na kávičce u mámy, aneb ne každý má to štěstí

Doba koronavirová nám bere cenné chvíle, které můžeme prožít s našimi rodiči. Zvlášť když jsou už ve vysokém věku a uzavření v domovech pro seniory nebo eldéenkách. Nelíbí se mi, že jsou nám odepírány návštěvy našich nejbližších. Někteří pak i bez rozloučení odejdou na onen svět. Pokračovat ve čtení „Na kávičce u mámy, aneb ne každý má to štěstí“

Pojď, něco ti ukážu, ale slib mi, že budeš potichu

S těmi slovy se ke mně včera přikradl manžel a vedl mne na zahradu. Překvapením jsem vydechla, přeci jen už jsme spolu nějaký pátek, tak co by mě mohlo přimět k hlasité reakci. Ale byla neděle, lehce zakaboněná obloha získala krásný odstín díky zapadajícímu sluníčku, všude převládala hrášková jarní zeleň, ptáci zpívali, romantika… Pokračovat ve čtení „Pojď, něco ti ukážu, ale slib mi, že budeš potichu“