V dětství jsem si myslela, že až budu bohatá, bude to vypadat tak, že budu mít mnoho krásných a drahých věcí, budu velmi důležitá osoba, které každou chvíli někdo volá a žádá ji o názor, radu či instrukce.
Přestože sama nemám ráda, když mi nějaký muž vypráví o tradičních ženských rolích, pošetile se vrhám do hlubokých vod polemiky o tom, co je dnes často nazýváno „krizí mužství.“
„Ne, děkuji, já se toho neúčastním,“ by mělo bohatě stačit na to, aby muž s pomlázkou ženu nechal tzv. uschnout a šel o dům dál. Ale osvěta ohledně konsentu má v Česku ještě dlouhou cestu před sebou.
Moje články mají obvykle nějaký statement, zásadní myšlenku, kterou se snažím různými argumenty obhájit, aby nebylo pochyb, že mám pravdu. Tentokrát ne, takže to klidně přeskočte.
Babiččin odchod byl přesně takový, jako ona sama – až brutálně praktický. „Tenhle byt ti odkážu, a až budeš studovat tu svoji medicínu, budeš mít kde bydlet,“ čas od času na mě spiklenecky mrkla, když se blížila moje maturita.
Je jen málo smutnějších věcí, než stárnoucí člověk, který cítí, že už se mu nedostává tolik pozornosti jako dřív, a proto se na sebe zoufale snaží upozornit za každou cenu.
Docela dost lidí drží tzv. suchý únor – alkoholický půst. Já naopak v únoru piju záměrně co nejvíc.
„Děti jsou to nejcennější, co máme, proto by měly být do tří let vychovávány doma,“ říká senátorka Jaromíra Vítková za KDU-ČSL. V mých kruzích na sociálních sítích to vyvolalo docela flame.
Samozřejmě, že jsem radostí celá bez sebe. Teprve při sledování reakce Petra Pavla na vítězství ve volbách mi se vší tíhou došlo, čemu jsme se tentokrát vyhnuli.
Okolo voleb si předplácím víc placeného obsahu než obvykle, sjíždím detailní analýzy i náhodné výkřiky na twitteru. S blížící se sobotou je rozptýlení stále nedosažitelnější. Nemůžu se dočkat, až se na obrazovce objeví Marcela Augustová.