Není nic smutnějšího než prázdný krám dvacátého třetího prosince večer.
Vždycky jsou to zvláštní dny ty poslední v roce. Jsem sám v Olomouci až do čtvrtka, protože kolegyně opět už po třetí ve zkušební době onemocněla. Tržby jsou minimální a do obchodu zabloudí zcela jiní, mnohdy i trošku zvláštní lidé, než po celý rok.
Ochladilo se. Ptáci se rvou u krmítek o drobky ze štědrovečerní večeře a pod nohama křupe sníh. Je mínus čtyři a půl stupně a my jižani hledáme beranice a péřovky bundy. Moji dva psi mají ze sněhu radost. Orají ho teplými čumáky a na každém rohu ho rozpouštějí proudy horkých…
Asi si na tu kauzičku všichni ještě pamatujeme, jak nám dominantní žena Jana Nagyová a její sběr drahých kabelek svrhla vládu.
Je smutné sledovat dění kolem našeho premiéra a jeho syna. Je to smutné a velmi negativně to vypovídá o charakteru a morálních vlastnostech pana Babiše.
Všechny ženy z našeho domu odjely na dovolenou. My muži- já, přítel dcery Marťas a dva psi jsme zůstali doma. Zmizely voňavé hadříky, zapomenutá malovátka a torza dámských prádýlek rozmístěná po našich koupelnách.
A proč vlastně až zítra? Neměl by člověk říkat pravdu pořád?
„Kámo berou tě ještě ženský?“ Prohodil jsem zasněně přes půllitr pivka na kamaráda , který seděl vedle mě na zahrádce naší oblíbené hospody.
Měl na hlavě kudrnaté blonďaté afro, obrovský nos a břicho, černé kšandy, asi pětačtyřicet , u nohy oroseného lahváče ( jo v 7.45 ) a děsně ležérně kouřil cigáro.
Tak trochu nás možná v uplynulých dnech mrzelo, proč se nás proti Rusáků spojenci nezastali nějak výrazněji?