Sdílený virtuální prostor
1996 – Domov důchodců Radkova Lhota
Smrt čeká na každého, ale v domově důchodců, kde 
tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Dnes je tady však živo. Slavnostní tváře, úsměvy, gratulanti, personál a novináři. Vprostřed haly, kde obvykle sedávají podél stěn stařenky a staříci, si hoví v křesle drobný muž. Jmenuje se Filip Kazík a je jedním z posledních československých legionářů, a právě slaví sté narozeniny.
Místem, odkud jsem vyrazil do života, byl čtyřpatrový pražský činžák s věžičkou na střeše. Bydlel jsem v něm jen do svých šesti roků, a přesto se mi o rodném domě zdají ke stáru sny. Asi kvůli tomu, že mi v útlých letech, na rozdíl od všech dalších etap mé existence, netížily hlavu starosti a trápení světa, blízkých, ani mé vlastní.
Ne že by se na planetě, v činžáku i ve mně neodehrávala dramata, ale já o nich nevěděl. Neznal jsem vlastně nic, protože jsem s poznáváním začínal a moje paměť teprve vznikala. Zřejmě proto jsem si podvědomě vytvořil z toho domu nostalgický uzel v čase, který mi teď lezl do spaní. Pokračovat ve čtení „Elipsy a Oriana v rodném domě“
„Nejdříve chci obstát sama před sebou, a teprve potom před ostatními,“ prohlásila Iva, když s Denisem vystoupili na vrchol Sněžky.
„Proč to říkáš?“ zeptal se.
„To je Messnerův výrok, který pokračoval: Hranice možného lze dosáhnout jen po malých krůčcích. Čím více se k této hranici blížím, tím menší musí tyto krůčky být.“
„Pamatuješ si slovo od slova, co řekl jakýsi…, jak bylo to jméno? Každopádně šlo ale o chlapa, nebo ne?“
„On to řekl v mužském rodě. A nedělej, že nevíš, kdo je Reinhold Messner.“
Následující básnička je inspirovaná starořeckým nepřekonatelným paradoxem o Achillovi, tehdy nejrychlejším běžci, který nikdy nemůže dohnat želvu, plazící se o kus před ním. Když totiž Achilles doběhne na původní místo želvy, ta už je o malý kousek jinde a tak pořád dál až do nekonečna. Zenon z Eleje tak údajně dokazoval nemožnost pohybu. Později však Aristoteles vysvětlil, v čem se Zenon mýlil, a sice v tom, že i součet nekonečné řady může být konečný, pokud se její členy dostatečně rychle zmenšují. Přesto však byla Zenonova úvaha prý předstupněm matematické analýzy. Zároveň ale ukazuje, že i při logicky zcela správném myšlení lze dojít k naprosté blbosti, jestliže je ve vstupních předpokladech byť jediná chyba. Pokračovat ve čtení „Achilles a želva“
„Je neděle a nikam nechvátám…,“ zanotoval jsem si pár slov z písně, kterou zpíval Karel Gott. Žena poznamenala, že nikam nechvátám ani ve všední den. Měla pravdu. A proč bych měl, když všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest? odpověděl jsem jí v duchu výrokem Komenského, ač on prý nic takového nenapsal. Jen v Labyrintu světa a ráji srdce se nachází jeden oddíl nadepsaný „Kvaltování hovadům více než lidem připadající“. Jan Amos tím ale nehájil lenost, ale kritizoval nadměrné namáhání a honbu za ziskem. Dokazuje to prozíravost Učitele národů. Pokračovat ve čtení „Svět podle Bradburyho“
Julie se zabila. Spáchala sebevraždu. Zavolal mi to její manžel. Právě jsem doma psal na počítači článek k výročí sebeupálení Jana Palacha a vtom uslyšel šplouchání vody o břeh, na kůži ucítil pálící slunce a svůj pot, jak jsem si naléhavě vzpomněl na čas u moře, který jsem s ní kdysi strávil. Pokračovat ve čtení „V nebezpečí je poezie“
AMDG – Ad maiorem Dei gloriam čili K větší slávě Boží – jezuitské heslo
Zahlédl jsem ji koutkem oka na mostě Legií a zdálo se mi, že na mě ta dívka civí. Díval jsem se přes Vltavu na panorama Hradčan a vtom se mi před očima zjevila obludně zvětšená karikatura pátera Koniáše, kterou znám odněkud z časopisu. Než jsem stačil rozluštit, proč místo Pražského hradu vidím obraz horlivého jezuity z 18. století, byla dívka u mě a ptala se, zda se mi pohled na Hrad tak líbí. Pokračovat ve čtení „Z rozpaků a z pumovnic“
Téma keře se mi už dlouho motalo v hlavě, až z toho vzniklo toto.
Kdysi se ozvalo moje ego, nafouklo se a já jsem zatoužil, aby obecenstvo tleskalo aspoň jednou mým veršům. Víš, jak to bude krásné, nedalo ego pokoj, až se tvoje básně ponesou z pódia a lidé budou nadšeně poslouchat. Rozum sice namítal, že to zřejmě s nadšením publika tak horké nebude, ale nápad už se zrodil, takže jsem se pustil do příprav večera své poezie. Pokračovat ve čtení „Blues o poetické bitvě ve starém domě“