Sdílený virtuální prostor
Následující básnička je inspirovaná starořeckým nepřekonatelným paradoxem o Achillovi, tehdy nejrychlejším běžci, který nikdy nemůže dohnat želvu, plazící se o kus před ním. Když totiž Achilles doběhne na původní místo želvy, ta už je o malý kousek jinde a tak pořád dál až do nekonečna. Zenon z Eleje tak údajně dokazoval nemožnost pohybu. Později však Aristoteles vysvětlil, v čem se Zenon mýlil, a sice v tom, že i součet nekonečné řady může být konečný, pokud se její členy dostatečně rychle zmenšují. Přesto však byla Zenonova úvaha prý předstupněm matematické analýzy. Zároveň ale ukazuje, že i při logicky zcela správném myšlení lze dojít k naprosté blbosti, jestliže je ve vstupních předpokladech byť jediná chyba. Pokračovat ve čtení „Achilles a želva“
„Je neděle a nikam nechvátám…,“ zanotoval jsem si pár slov z písně, kterou zpíval Karel Gott. Žena poznamenala, že nikam nechvátám ani ve všední den. Měla pravdu. A proč bych měl, když všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest? odpověděl jsem jí v duchu výrokem Komenského, ač on prý nic takového nenapsal. Jen v Labyrintu světa a ráji srdce se nachází jeden oddíl nadepsaný „Kvaltování hovadům více než lidem připadající“. Jan Amos tím ale nehájil lenost, ale kritizoval nadměrné namáhání a honbu za ziskem. Dokazuje to prozíravost Učitele národů. Pokračovat ve čtení „Svět podle Bradburyho“
Julie se zabila. Spáchala sebevraždu. Zavolal mi to její manžel. Právě jsem doma psal na počítači článek k výročí sebeupálení Jana Palacha a vtom uslyšel šplouchání vody o břeh, na kůži ucítil pálící slunce a svůj pot, jak jsem si naléhavě vzpomněl na čas u moře, který jsem s ní kdysi strávil. Pokračovat ve čtení „V nebezpečí je poezie“
AMDG – Ad maiorem Dei gloriam čili K větší slávě Boží – jezuitské heslo
Zahlédl jsem ji koutkem oka na mostě Legií a zdálo se mi, že na mě ta dívka civí. Díval jsem se přes Vltavu na panorama Hradčan a vtom se mi před očima zjevila obludně zvětšená karikatura pátera Koniáše, kterou znám odněkud z časopisu. Než jsem stačil rozluštit, proč místo Pražského hradu vidím obraz horlivého jezuity z 18. století, byla dívka u mě a ptala se, zda se mi pohled na Hrad tak líbí. Pokračovat ve čtení „Z rozpaků a z pumovnic“
Téma keře se mi už dlouho motalo v hlavě, až z toho vzniklo toto.
Kdysi se ozvalo moje ego, nafouklo se a já jsem zatoužil, aby obecenstvo tleskalo aspoň jednou mým veršům. Víš, jak to bude krásné, nedalo ego pokoj, až se tvoje básně ponesou z pódia a lidé budou nadšeně poslouchat. Rozum sice namítal, že to zřejmě s nadšením publika tak horké nebude, ale nápad už se zrodil, takže jsem se pustil do příprav večera své poezie. Pokračovat ve čtení „Blues o poetické bitvě ve starém domě“
Člověk by neměl být chladný, ale přitom zůstat vždy klidný, zachovat si nadhled a tomu, kdo na něj útočí, neoplácet stejnou mincí. Přemáhat zlo zlem nutně znamená se od zla ušpinit. Zhruba tak se vyjádřila mladá, krásná žena, spíš dívka, která chvíli před tím řekla, že se do mě zamilovala. Pokračovat ve čtení „Ambivalentní výlet s roštěnkou“
Povídku, kterou jsem zahájil své publikování na Blogosféře, označil Tomáš Vodvářka za poesii v próze. V mém pojetí hranice poesie a prózy často splývají. Nicméně chci nyní nabídnout tři básničky – první je psaná vázaným, druhá smíšeným a třetí volným veršem. Pokračovat ve čtení „smutné déjà vu / večer ve městě / pod jasanovou horou“
Je to nejpůvabnější náměstí, co vůbec znám. Leží na kopečku obehnaném středověkými hradbami a s okolním světem jej spojují jen dvě cesty prudce klesající na protilehlých koncích rynku do města. Vlastně je tu ještě jedna uzoučká ulička, tak akorát, aby jí prošel jeden člověk. Vede mezi domy a mění se ve strmé schodiště na hradby a dál k nábřeží řeky. Pokračovat ve čtení „Blues na cestu do pekel“