A nic na tom nezmění ani nářky opozice, že to tak není. Prostá fakta jsou jasná.
Ale přes veškerou chválu některým výrokům ředitele ŘSD nerozumím. A pak si člověk vždycky řekne: co za tím je?
Mělo to být něco nového. Camino primitivo, cesta nejstarší a nejspíše i nejkrásnější, protože vede horami, kde je jen řídké osídlení. Že si člověk nemá dělat velké plány se tu a tam ukáže jako realita. Přesto – každá cesta je vždy novou zkušeností. I ta letošní.
„Teď je to tady samej fotograf“, uvítala nás majiteľka malého penziónu v moravských Hovoranech.
Zkusil jsem se obrátit na několik našich europoslanců se žádostí o řešení problému, který osobně vnímám jako evropský a nehorázný.
Řidič pražského dopravního podniku fyzicky napadl manželský pár a vyhodil ho z tramvaje. Roznětkou mohl být i fakt, že onen pár mluvil ukrajinsky.
Já vím, že miliardy sem a miliardy tam, ale není tohle fakt už trochu moc? Vždyť místo pár kilometrů železnice bychom mohli postavit nový blok v Dukovanech.
Byla to moje první cesta na Západ. V listopadu 89 jsem s partou mladých z brněnské farnosti u svatého Jakuba pod vedením našeho kaplana Václava Slouka vyrazil do Říma na velkou pouť a s námi mnoho dalších Čechů.
A jsem rád, že hodně mladých už netuší o co jde. I naše dějiny se totiž nepsali u nás 17. listopadu, ale především v tehdejším východním Německu 9. listopadu 1989.
Když jsem si balila plavky a ručník s tím, že se samozřejmě v Nice v moři vykoupu, část rodiny v Praze to brala s rezervou a s jakýmsi nechápavým úšklebkem, co zas blbnu. Ale já věděla, co dělám. Teď přišlo do Nice opravdové teplo a Radek – jako nekoupající se…