„Promiň, Honzo, že jdu pozdě,“ pravila Maruška poté, co se zhruba čtvrthodinovým zpožděním rovná jako pravítko pomalými drobnými krůčky došla ke stolku s dvěma měkkými pohodlnými křesílky v naší oblíbené cukrárně.
Sdílený virtuální prostor
„Promiň, Honzo, že jdu pozdě,“ pravila Maruška poté, co se zhruba čtvrthodinovým zpožděním rovná jako pravítko pomalými drobnými krůčky došla ke stolku s dvěma měkkými pohodlnými křesílky v naší oblíbené cukrárně.
„Dokud nejsi plnoletá a nestojíš na vlastních nohou, tak za tebe rozhoduju já, a ty na ten potrat prostě půjdeš, abys mohla v klidu dostudovat!“ Zavelela moje matka, když jsem se jí svěřila, že jsem s Michalem v jiném stavu.
„Karle, strašně nerada si ti o to říkám, ale mohl bys mi pomoct, prosím? Ten můj moula mi nedává dost peněz a já prostě nedokážu utáhnout domácnost.“ Jiřina věnovala Karlovi prosebný pohled, a pak stydlivě sklopila oči.
„Jsem husa. Důvěřivá hloupá husa, Honzo. Stydím se sama před sebou a před tebou taky, však jsem ani nechtěla přijít,“ uvítala mě Maruška, když se mi ji po dlouhém přemlouvání podařilo vytáhnout na kafe s větrníkem.
Dnes jenom přejedete prsty po displeji a během pár vteřin se spojíte s kýmkoli třeba na druhé straně zeměkoule. Když jsem kdysi na počátku šedesátých let minulého století často pobýval u své babičky v Posázaví, bylo to úplně jiné. „Jeníčku, na telegram je pozdě, zkusíme tvým rodičům zatelefonovat,“ pravila babička…
„Honzo, proboha, mám průšvih, neumíš náhodou otvírat zámky? Já jsem si zabouchnul, v troubě mám kuře a za chvíli čekám Lenku.“ Přiřítil se k nám s očima navrch hlavy onoho sobotního dopoledne sousedovic syn Lukáš.
„Stalo se ti něco, Maruško?“ Zeptal jsem se své blonďaté kamarádky, jakmile se usadila do křesílka v naší oblíbené cukrárně. Přišla chvilku po mně a už, když se blížila ke stolku, měla vážný výraz ve tváři a trochu mhouřila oči.
„S tím šoférem se okamžitě rozejdeš a najdeš si nějakého chlapce na úrovni, který má vysokou nebo aspoň střední!“ Moje matka byla doma odjakživa generál, poslouchal ji jak tatínek, tak i brácha, jen já s tím měla problém.
Tramvaj číslo devět byla toho nezvykle parného odpoledne zpola zaplněná, pár lidí stálo, ale při podrobnějším prozkoumání prostoru uvnitř vozu by se našlo ještě i několik sedaček volných.
„Honzo, můžu se tě zeptat na něco hodně intimního?“ Optala se mě Maruška, když jsme se minulé úterý odpoledne stavili po práci v naší oblíbené cukrárně na voňavou tureckou kávu s lahodným větrníkem.