Jak na Marušku vlezlo jaro

„Honzo, můžu se tě zeptat na něco hodně intimního?“ Optala se mě Maruška, když jsme se minulé úterý odpoledne stavili po práci v naší oblíbené cukrárně na voňavou tureckou kávu s lahodným větrníkem.

Neučinila tak okamžitě po usednutí, chvilku nezávazně žvatlala o počasí, ale pak sebrala odvahu, nasadila posmutnělý výraz a položila mi otázku stran intimního ptaní. Už dávno vím, že moje nádherně zralá barokní blonďatá kamarádka přede mnou občas otevírá choulostivá témata, ale i tak mě to poněkud zarazilo. Chvilku jsem váhal, jak na to odpovědět, a pak jsem se rozhodl na její záludný servis zareagovat míčkem s lehkou dopřednou rotací: „Samozřejmě, že můžeš, princezno mých snů, ale nezapomínej, že já jsem ženatý a ty vdaná.“

Asi jsem se nevědomky hloupě trefil do Maruščina citlivého místa, neb ona sotva znatelně cukla hlavou zpět a zvedla ruku s dlaní namířenou proti mně: „Však já vím, dík za kompliment. Ale radši ti to řeknu celé od začátku.“

Já jenom přikývnul, načež si Maruška zvolna loknula kávy a rozhovořila se: „Honzo, o víkendu jsme byli u mojí maminky v Jižních Čechách a před návratem jsme si Frantou udělali krátkou procházku ve dvou. Šli jsme kolem rybníka a já si najednou všimla v dálce na protějším břehu v takovém malém lesíku dvou postav. Tedy ne celých postav, ono je to takové skryté místo a ti dva si určitě mysleli, že je tam nikdo neuvidí. No prostě z toho, co jsem zahlédla, bylo jasné, jak si to tam v přírodě spolu krásně rozdávají. Na jedné straně jsem jim to přála, asi nemají kde, tak museli ven nebo to na ně prostě přišlo najednou, ale na druhé straně jsem jim to tak trochu záviděla. Drbla jsem do Franty, ale ten jenom zabručel něco o nestydech, a pak se hned otočil, že už musíme zpátky, abychom od maminky vyrazili včas domů.“

Maruška to jako správná ženská s námi chlapy umí, dostala mě, kam chtěla a já tenhle její lehce nadhozený míček netrefil. Jen jsem se v duchu mlčky zasnil nad svými dávnými milostnými začátky v přírodě a ona přečetla mé myšlenky: „Přesně tak, Honzo, taky mě to navnadilo a řekla jsem si, že třeba večer snad už konečně po dlouhé době… No nic, teď se tě teda zeptám, jak jsem řekla prve. Co bys udělal, kdybys večer v posteli před spaním dočítal detektivku, byl akorát před odhalením vraha, a najednou se před tebou zjevila Soňa jenom tak v lehké noční košilce s mnohoslibným výrazem ve tváři?“

Asi jsme v tu chvíli zrudli oba, tedy Maruščin nachový odstín v buclatém obličeji byl jednoznačný a já též pocítil, jakoby v cukrárně zničehonic stoupla teplota o několik stupňů celsia. Nicméně s hranou zlomyslností mě napadlo returnovat poněkud pomalejším vysokým lobovaným míčkem: „Víš, Maruško, každý člověk má svůj žebříček hodnot, podle kterého se rozhoduje, čemu dá v jaké situaci přednost. A pokud jde o mou osobu, nu, jak bych to jen řekl, abych tě nepřivedl do rozpaků. Víš, má milá, kombinace průsvitných textilií a mnohoslibných výrazů ve tváři je u mě jednoznačně na prvním místě v jakoukoli denní či noční hodinu.“

Nechápu, jak je technicky možné zareagovat na lob smečí, ale Marušce se to každopádně podařilo. Loupla po mně svýma jinak mírnýma hlubokýma hnědýma očima, až v nich zajiskřilo pár blesků: „Hm! Ty možná! Ale Franta teda rozhodně ne, a to ani nedočítal detektivku, jen koukal do mobilu a zíval u toho. Já se těšila, malovala jsem si narůžovo, jak to bude konečně zase jednou krásný, ale on na mě jen krátce kouknul, noční košilky si ani nevšimnul a suše konstatoval: ‚Marie, koukám, že bys už zase potřebovala dobarvit vlasy. Tak dobrou.‘ Pak odložil mobil, zívnul, zhasnul lampičku, ani mi nedal pusu na dobrou noc a obrátil se na druhou stranu. Honzo, promiň, že ti to tady vykládám, ale já se prostě otočila na podpatku, zklamaně vrátila do koupelny a tam jsem se rozbrečela. Prosím tě, řekni mi jako mužskej narovinu, myslíš si o mně, že jsem na Frantu moc náročná? Že toho po něm chci v našem věku moc?“

Moje kamarádka vyhrála set, teď jsme začínali druhý, já byl na podání a rozhodl jsem se zcela změnit taktiku hry: „Maruško, má doma Franta přímočarou pilu a myslíš si, že by mi ji půjčil?“ Položil jsem otázku, na níž jsem předem znal odpověď.

„Cože? Vždyť přece jsem se tě na něco ptala, Honzo! Dlužíš mi odpověď… No, jasně že půjčil.“

Tohle bylo sice jediné eso, které si mi podařilo za celý zápas proti Marušce uhrát, ale o to víc jsem si ho vychutnal: „Dík, brnknu mu a domluvíme se. A pokud jde o tamto, nejsi přehnaně náročná, věk je pouhé číslo a krásných věcí si je potřeba užívat celý život. Frantu znám už stejně dlouho jako tebe, vím, jak to máte a vždycky jsi říkala, že když je nejhůř, tak pomůžou řízky nebo buchty. Tak to zas použij, my kluci jsme jednoduší a dá se nás utáhnout na vařené nudli, však víš.“

V tuto chvíli by se v tenisové hantýrce dalo říct, že utkání bylo přerušeno pro prudký déšť. Nicméně ve skutečnosti svítilo za okny cukrárny podvečerní slunko a my se s Maruškou museli rozloučit, abychom se odebrali domů za svými drahými protějšky. Ještě cestou jsem zavolal Frantovi, poprosil ho o zápůjčku přímočaré pily, domluvil se s ním, že ji vezme hned druhý den do práce a já se u něj o polední pauze stavím. Tak se i stalo a ve středu jsem onen nástroj od Franty převzal, přestože jsem měl překvapivě doma jeden nemlich takový plně funkční.

***

„Honzo, ty kujóne, ty chlape bídná, že tys tomu mýmu Frantovi něco řeknul? Kápni božskou!“ Naše tenisové utkání pokračovalo v pátek prudkým Maruščiným esem, když se mi hned po ránu ozvala po telefonu. Začala s hranou útočností, mluvila, jakoby za dne na den omládla o dvacet let a z jejího hlasu zněl tón naplněného ženství.

„Řeknul neřeknul, slíbil jsem mu, že mu tu pilu vrátím po tobě při našem příštím kafi s větrníkem. Budeš tak hodná viď? A jak se vůbec máš?“ Zkusil jsem to nevinně.

„Honzo, já ti nevím, to není samo sebou, Franta byl už ve středu večer nějaký divný, jakoby si něco rovnal v hlavě. Ani mi neodpověděl, když jsem se ho ptala, jestli chce řízky nebo buchty a jen se pořád dokola ptal, jestli ve čtvrtek něco nemám a budu večer doma. Tak jsem ho ujistila, že jako rozhodně jó a byla jsem strašně zvědavá, celá na trní, co se děje. A včera? To ti snad ani nemůžu říct, přišel s kytkou, jakou jsem od něj nedostala už ani nepamatuju, vytáhnul mě na noblesní večeři a potom konečně… Však víš. Tak cos mu, prosím tebe, napovídal?“

„Nic, Maruško, vlastně jsme si povídali, jak se má tou pilou správně řezat a Franta mi kladl na srdce, abych byl opatrný. Vlastně ani nevím, jestli se bál víc o ten nástroj nebo o mě, abych si něco neudělal. Pokud jde o jiná témata, tak zaznělo trochu chvály, ale to bylo jenom tak mezi řečí, to se ani nepočítá.“

Ačkoli jsem se bránil, seč jsem mohl, stejně jsem nakonec celé utkání prohrál. Závěrečný Maruščin míček jsem minul raketou o pár centimetrů a on skončil přesně v růžku mého kurtu: „No nic, Honzo, ať jste si napovídali cokoli, tak já to z tebe příště vytáhnu, tím si můžeš být jistý, jako že se Maruška jmenuju! A dík.“

Moje krásná kamarádka přerušila hovor a já mám teď nějaký čas na přemýšlení. Musím vykoumat, jak jí při příštím kafi s větrníkem co nejšetrnějším způsobem sdělit, že jsem o ní onoho středečního poledne Frantovi cosi tak trochu maličko nalhal. Že jsem mu napovídal, jak ho jeho milovaná choť při každé příležitosti vychvaluje až do nebes, když o něm přede všemi prohlašuje, že je nejlepší, nejspolehlivější, nejmilejší a nejpozornější chlap pod sluncem. Nebo to před ní mám radši zkusit zatlouct, co myslíte?

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial