Představte si pánové, že si třeba odskočíte z práce na oběd na meníčko, restaurace je prakticky plná a vy se shodou náhod ocitnete u stolu se dvěma neznámými ženami. Není na nich celkem nic výjimečného až na jednu drobnost.
Dneska vás budu trochu zlobit, provokovat nemístným tématem a nevhodným výrazivem. Pokud jste upjatí, tak tenhle pokleslý článek radši přeskočte a najděte si třeba něco politického.
„Ráda přijdu, ale mám pro tebe překvapení, to budeš koukat. Nevyzvídej, nic ti předem neprozradím, a aby sis to pořádně užil, nechám tě hádat,“ přijala Maruška mé první letošní pozvání na kávu se zákuskem. Dlouho jsme se neviděli a ta krásná plnoštíhlá dáma se sluncem ve vlasech se zřejmě rozhodla,…
Těžké to mají satirici v čase předvolebním. Ať vymyslí sebevětši absurditu či satirickou nadsázku, tak ji politikáři, agitátoři a propagandisté zhusta svedou hravě překonat. Přesto si z toho stále ještě snažím dělat srandu. A zda či nakolik se mně to vede, posuďte sami!
Do toho vlaku jsem se dostal vlastně náhodou. Původní záměr byl cestovat z práce domů jako obvykle metrem a busem, ale když na náměstí Republiky zahlásili náhlé přerušení provozu, otočil jsem to na Masaryčku a sednul na Elefanta.
„Ukaž, otoč se… Vždyť máš ty kalhoty celé ušmudlané, tady je dokonce flek, dej to sem, rovnou je strčím do pračky. A tu košili si zítra taky vezmi čistou, prosím tebe, ať mi nechodíš do práce jako vandrák.“
„Dokázal by sis mě představit v dvoudílných plavkách?“ Zeptala se mě má kamarádka Maruška zkoumavým hlasem, když jsme spolu v letním podvečeru seděli na cukrárenské předzahrádce.
„Honzo, tady máš nakupovací seznam, budu ti povděčná, když dneska pojedeš sám. Ne, abys na něco zapomněl jako minule, jinak nebudu mít z čeho uvařit oběd a budeš se muset spokojit s krupičnou kaší.“
Při cestování příměstskými autobusy z okraje Prahy je třeba dodržovat pár jednoduchých pravidel. Nic složitého, nastupuje se pouze předními dveřmi u řidiče, kterému ukážete jízdenku nebo si ji u něj prostě koupíte.
Tramvaj s číslem dvaadvacet byla toho horkého jarního odpoledne tak ze tří čtvrtin zaplněná. Několik lidí stálo, ale pokud by si člověk dal práci, našel by místo k sezení. Spočíval jsem úplně vzadu na pětisedačce v koutě u okénka.