Centrum Prahy, jedno z nejžhavějších odpolední letošního léta, na obzoru se stahují těžká mračna. Neklimatizovaná tramvaj se proplétá rozpálenými ulicemi, uvnitř je tak hrozně, že mouchy padají za letu zmámené vedrem.
„Byla bych ti povděčná, kdybys tentokrát přišel přesně, Honzo!“ Zdůraznila Maruška, když jsme se den předem po obědě domlouvali na odpoledním popracovním posezení u kávy a větrníku v naší oblíbené cukrárně.
Vynechme různá citoslovce hekání, jakož i šepoty a výkřiky, související se sexováním jako takovým. Zaměřme se na to, co si partneři říkají před a po aktu v průběhu let od útlého mládí až do věku hodně, hodně zralého.
„Promiň, Honzo, že jdu pozdě,“ pravila Maruška poté, co se zhruba čtvrthodinovým zpožděním rovná jako pravítko pomalými drobnými krůčky došla ke stolku s dvěma měkkými pohodlnými křesílky v naší oblíbené cukrárně.
„Jsem husa. Důvěřivá hloupá husa, Honzo. Stydím se sama před sebou a před tebou taky, však jsem ani nechtěla přijít,“ uvítala mě Maruška, když se mi ji po dlouhém přemlouvání podařilo vytáhnout na kafe s větrníkem.
Dnes jenom přejedete prsty po displeji a během pár vteřin se spojíte s kýmkoli třeba na druhé straně zeměkoule. Když jsem kdysi na počátku šedesátých let minulého století často pobýval u své babičky v Posázaví, bylo to úplně jiné. „Jeníčku, na telegram je pozdě, zkusíme tvým rodičům zatelefonovat,“ pravila babička…
„Honzo, proboha, mám průšvih, neumíš náhodou otvírat zámky? Já jsem si zabouchnul, v troubě mám kuře a za chvíli čekám Lenku.“ Přiřítil se k nám s očima navrch hlavy onoho sobotního dopoledne sousedovic syn Lukáš.
Tramvaj číslo devět byla toho nezvykle parného odpoledne zpola zaplněná, pár lidí stálo, ale při podrobnějším prozkoumání prostoru uvnitř vozu by se našlo ještě i několik sedaček volných.
„Honzo, můžu se tě zeptat na něco hodně intimního?“ Optala se mě Maruška, když jsme se minulé úterý odpoledne stavili po práci v naší oblíbené cukrárně na voňavou tureckou kávu s lahodným větrníkem.
In a world where laughter enhanced every moment, every scene, every line, The Marx Brothers‘ wonderland was truly divine!