Po volbách je více jak 14 dní a nedá se říci, že by v Čechách byla nuda. Spíše naopak. Co je Rio de Janeiro proti naší politické scéně?
Jde o nerozluštitelnou záhadu, jejíž kořeny sahají do starověku. Ženy potřásají žehličkou a muži netuší proč.
Jsou to zásluhy a činy, jaké ještě nikdo nikdy nepředvedl. Popřípadě někdo provedl již něco podobného, ale ne v takové kvalitě.
Probudil jsem se zimou, venku byla ještě tma. Pomalu jsem z plesnivého spacáku vysunul ruce a zapálil svíčku…
Těžké to mají satirici v čase předvolebním. Ať vymyslí sebevětši absurditu či satirickou nadsázku, tak ji politikáři, agitátoři a propagandisté zhusta svedou hravě překonat. Přesto si z toho stále ještě snažím dělat srandu. A zda či nakolik se mně to vede, posuďte sami!
Do toho vlaku jsem se dostal vlastně náhodou. Původní záměr byl cestovat z práce domů jako obvykle metrem a busem, ale když na náměstí Republiky zahlásili náhlé přerušení provozu, otočil jsem to na Masaryčku a sednul na Elefanta.
„Ukaž, otoč se… Vždyť máš ty kalhoty celé ušmudlané, tady je dokonce flek, dej to sem, rovnou je strčím do pračky. A tu košili si zítra taky vezmi čistou, prosím tebe, ať mi nechodíš do práce jako vandrák.“
„Dokázal by sis mě představit v dvoudílných plavkách?“ Zeptala se mě má kamarádka Maruška zkoumavým hlasem, když jsme spolu v letním podvečeru seděli na cukrárenské předzahrádce.
Můj život byl doposud nudný a bez vzruchů, strávený prací ve vsi Kozlův Jeníkov v místním JZD jako kydač. Až donedávna.
Po dlouhých mučivých nocích, komu dám svůj hlas, jsem se nakonec rozhodl pro coming out. Můj hlas dostane hnutí ANO.