Autor: Štěpán Votoček

Hlína voní. Nejvíc ta, již někdo poprvé rozhrnul, zhutnělá a utemovaná po tisíciletí a náhle zkypřená a prostoupená vzduchem. Voní po minerálech, humusu, vodě – jistě, i voda voní, a voda vsáklá do země obzvlášť –, voní po kořenech a dřevu, voní jako podhoubí a mech, jako zplesnivělý sáček čaje…

Stane se to některý z posledních únorových či prvních březnových dnů: teplý jihozápadní vítr prohřeje vrchní slupku promrzlé půdy, slunce se osmělí a zprudka opře do zdí, cesty rozbřednou a bláto protkají tenké stružky odrážející modř oblohy, jež je v bezbarvé předjarní krajině intenzivnější, než zimou otupělé oko snese.

Byl suchý srpen a ke konci se chýlil druhý turnus tábora, na němž jsem já, desetiletý kluk z nemuzikální rodiny propadl zvuku kytary. Ačkoli jsem tohle období – dalo by se říci kotlíkářské  – později zapíral a o to hlasitěji se hlásil k následujícímu, rockerskému, pravda byla jiná. Můj zájem o hudbu…

Už září dozrálo od léta k podzimu spíná šat velmože zlatými gombíky už bratr připravil bratrovi hostinu pod plášti z kožešin skrývají se dýky Už kníže přivstal si k modlitbě v kostele zimou je prokřehlý a na dveře bouchá už se mu vrahové sápají po těle a krev se pomalu…

Nyklovi až zahořelo v krku, jak zhluboka si lokl. Rozepnul kabát a ledový vzduch nechal proniknout k propocené košili, teď si může chvíli připadat volný a vysmát se vlastní nuzotě.

Ten kluk působil velmi solidně. Tak pětadvacet let, trochu robustnější, ale ne tlustý, spíš bývalý návštěvník posilovny, kterého už cvičení omrzelo.

Když jsem přišel k sobě, veškerá bolest byla pryč. Docela zmizela. Otevřel jsem oči. Nahoře modré nebe s bílými chomáčky, pod nohama tvrdá béžová země, okolo zvlněná krajina s řídce rozesetými olivovníky a trsy suché trávy. A přede mnou pohled, který jsem si nechal nakonec: dlouhá bílá hradba s tmavou skvrnou brány uprostřed.…

Na horách je jaro opožděné; severní svahy se ještě nezbavily zbytků sněhu, ale na dlouhých jižních loukách už světlá zeleň čerstvé trávy překryla tlející loňské stvoly. Strouhy z mokřin, jež přepitá dubnová hlína nestačila vsáknout, stékají do blyštivého proudu potoka. A u něj, za vrbovím, se krčí drobné růžové květy…