Stefansruh

Na horách je jaro opožděné; severní svahy se ještě nezbavily zbytků sněhu, ale na dlouhých jižních loukách už světlá zeleň čerstvé trávy překryla tlející loňské stvoly. Strouhy z mokřin, jež přepitá dubnová hlína nestačila vsáknout, stékají do blyštivého proudu potoka. A u něj, za vrbovím, se krčí drobné růžové květy lýkovce a vábí jedovatou vůní děti, lovící z mělké tůňky s usmrcující zvědavostí rosolovité chuchvalce žabích vajíček.

Od kostela dolů se klikatí úzká silnice s novými výmoly po poslední zimě. Na stráni podél ní jsou nepravidelně rozesety chalupy s černými térovými střechami, s latěmi na spárách mezi svislými, nevlídnou povětrností ošlehanými fošnami, a s kamennými zídkami u vchodů, o něž se opírají barevné svazky skleněných trubiček, nanošených v krosnách ze sklárny. Z nich místní po večerech už po generace vyrábějí korálky a vánoční ozdoby, aby si přivydělali v těžkých časech, které jsou na horách odjakživa.

V jedné ze zatáček stojí Wernerova chalupa. Severní částí je zapuštěna do příkrého břehu, jižní průčelí se vypíná vysokým štítem nad zákrutou silnice, od níž ji dělí úzký pruh s několika keři rybízu a sotva vzrostlou osikou pod okny. Roubené přízemí na vysoké podezdívce je jistě stoleté, ale podkroví pod mansardově přestavěnou střechou je moderní, s širokými svisle dělenými okny, z nichž je výhled daleko do Čech.

Začal květen, poslední dny války. Rádio ve světnici od rána opakuje, že vůdce padl a generál Jodl na rozkaz admirála Dönitze podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. Ze Slezska se blíží ruské tanky. Alfred Werner otáčí bakelitovým knoflíkem přijímače a hledá na podsvícené škále vlnovou délku, která by nabídla alespoň záblesk naděje, že ještě není úplný konec. Marně. Jeho svět se zhroutil. Všechno, v co posledních deset let věřil, nenávratně zmizelo. Třetí říše se obrátila v prach a v rozvalinách Berlína se prohánějí Mongolové. Budoucnost není, jen bolševické temno. Ne, tohle není svět pro jeho potomky.

Mlčky uloží ke spaní děti, uběhané po dlouhém dni venku, a manželku pošle gestem ruky nahoru za nimi. Ta jeho rozpoložení chápe – prožívali spolu všechno to opojné nadšení v osmatřicátém i vystřízlivění po Stalingradu, ale čím bylo jasnější, jak válka dopadne, tím více se Alfred uzavíral do sebe. Odmítal smířit se s realitou, křičel na ni a vztekle argumentoval frázemi, na které bylo lépe zapomenout. Ona ho přesvědčí, vždy na ni nakonec dal. Nezbývá jim, než se vyrovnat i s tím, co přijde, a věřit, že snad jejich děti se dočkají lepší doby. Jak se mýlí, a kam až dospěly myšlenky jejího muže, nemá nejmenší tušení. Za chvilku pravidelně oddechuje, je tak unavená.

Alfred Werner si nalije pálenku a s čelem v dlaních sedí u stolu, žárovka vrhá zlověstné stíny na staré trámy. Snad podvědomé poslední zaváhání ho donutí vstát ze židle a vyjít před dům na studený jarní vzduch, ale ani ten horečnou mysl nezklidní. Zašlo to už příliš daleko, cesty zpět není. Vrátí se do místnosti a vytáhne ze šuplete pouzdro s pistolí Parabellum, vysype ze zásobníku patrony a znovu je pečlivě poskládá zpět. Zbraň nacvičeným pohybem natáhne, první náboj s cvaknutím zapadne do komory.

Je těžké si představovat, co se odehrálo dál. Jisté je jen to, že čtrnáctiletý Hans vyskočil oknem a polomrtvý doběhl k sousední Presslovic chalupě, kde omdlel u dveří. Teprve ráno se sousedé odvážili přiblížit se k Wernerovu domu. Dveře byly zevnitř zamčené a po jejich vypáčení se naskytl hrůzostrašný pohled. Alfred Werner zastřelil svých šest dětí, ženu a sebe.

Z celé rodiny přežil jenom nejstarší syn Hans. Presslovi ho nějaký čas nechali u sebe, ale protože byli Češi, nebylo únosné, aby německého parchanta přechovávali doma dlouhodobě. Po připojení Sudet k Německu Presslovi pohraničí neopustili, otec Pressl se jen díky prodělané tuberkulóze vyhnul službě u wehrmachtu a nyní musel své češství pracně dokazovat. Následující měsíce se Hans skrýval po půdách a stodolách, jídlo mu tajně nosil nejstarší Presslovic syn Michal, odmala jeho kamarád a spolužák z lavice. Nakonec se Hans sám přihlásil k odsunu a odešel navždy s ostatními.

Obec Stefansruh se vylidnila, ale znovu měla české jméno. Několik německých rodin smělo zůstat, aby se vůbec mohla rozjet výroba ve znárodněných sklárnách v údolí. Presslovi si německým nábytkem tajně odnošeným po nocích vybavili svoji skromnou domácnost a Wernerovic koza zdvojnásobila četnost jejich stáda. Opuštěná stavení nechátrala dlouho, nastěhovali se do nich noví obyvatelé z vnitrozemí – příležitost přijít k hotovému se už víckrát nenaskytne. A protože vesnice s rozhlednou na kopci byla atraktivní lyžařským terénem, a navíc vlakem dostupná z Prahy, nezapomnělo se ani na zájemce o rekreační využití dosud nerozebraných domů. Přednost dostali ti, kteří byli za okupace perzekuováni.

Tak přišla k chalupě i má prateta, kterou zastihl květen 1945 v cele smrti na Pankráci. Byla odsouzena za ukrývání odbojáře a jen díky konexím v protektorátní vládě se podařilo její exekuci několikrát odložit, až ji nakonec po dvou letech žaláře osvobodili i s ostatními vězni povstalci. Ač byla profesorkou němčiny, po válce žádným sentimentem vůči Němcům, kteří ji chtěli popravit, rozhodně netrpěla. Dům nalezla ve stavu, v jakém zůstal po vyvraždění Wernerovic rodiny. Po likvidaci stop krveprolití chalupa znovu ožila, ovšem jen o sobotách, nedělích a prázdninách. O Němcích se nemluvilo, jen se spalo v jejich postelích a jedlo z jejich talířů.

Letní měsíce na horách byly vyhrazeny výpravám na borůvky, maliny a lesní jahody, občasným výletům na hřebeny, koupání v písečných tůních mezi balvany Jizery a sporadické pomoci Presslovým při senoseči. O zářijových a říjnových víkendech, kdy se povětřím z dálky nesly tupé údery seker a ostré zvuky cirkulárek zakusujících se do smrkových kulatin, sbírala prateta šípky a fialové čirůvky na pastvinách mezi břízkami a zakrslými jeřáby, pokrytými po ránu jinovatkou. Po večerech pak porovnávala úlovky s ilustracemi z atlasů hub, kterých měla plnou knihovnu. Šípkový a jeřabinový džem byly pratetinou chloubou a vítanou ingrediencí při pečení vánočního cukroví.

Uběhlo čtyřicet let, z osiky před východními okny se stal mohutný strom bránící výhledu na vrchol Bílé skály a protilehlou sjezdovku. Pratetě táhlo na osmdesátku, jediný její syn žil v emigraci, a tak se rozhodla chalupu přenechat mojí mámě, která se o ni ve stáří starala. Nepočítám-li výměnu eternitové střechy za plechovou a občasné natření prken, trámů a oken, vzhled domu se od války prakticky nezměnil. Stejně tak tomu bylo i s vybavením. Voda se nosila od pramene ve smaltované konvi a rozvody elektřiny v původních kabelech, uchycených ohnutými hřebíky k prknům, neměly šanci projít žádnou revizí. Díky tomu všemu si chalupa zachovala ponuře autentickou atmosféru.

Pratetě zůstalo nadále podkroví a půda s haraburdím. Rád jsem ji navštěvoval, v zakouřené místnosti plné zavařenin přešívala na šlapacím šicím stroji obnošené hadry a nad sálajícími kaborkami sušívala šišky na zimu. Poslouchali jsme Svobodnou Evropu, vyučovala mě němčinu a angličtinu a vyprávěla mi ledacos, co za svůj dlouhý život prožila: jak za první republiky cestovala po Evropě, jak studovala v Dijonu a prázdniny trávívala se svou ovdovělou matkou u Lago di Garda, jak hlídala rok děti známým v Pensylvánii, s kým z předválečné avantgardy se stýkala, ale události roku 1945 byly tabu. O mordu Wernerovy rodiny jsem se postupně dozvídal z různých narážek a náznaků. Bral jsem to jako senzaci, byl jsem náckovi Wernerovi vděčný za tak výjimečnou historii naší chalupy.

Později, na medicíně, jsem pořádal na chalupě lyžařské víkendy, při kterých nebyla nouze o alkohol, marihuanu a další kratochvíle. V kachlových kamnech praskala smolnatá polena, na rezavé plotně bublal svařák a rámy oken vrzaly v nárazech větru – to bývala ta pravá chvíle pro vyprávění dávného krvavého příběhu.

Strašení spolužáků jsem dotáhl téměř k divadelní dokonalosti: uprostřed monologu popisujícího Wernerovo řádění, jehož detaily jsem postupně vylepšoval, jsem pokaždé ze zdi sňal starou sekyru širočinu, která se bůhví odkud v domě vzala, a tvrdil jsem, že to je vražedný nástroj. Fleky na matracích byly mozkomíšním mokem a skvrny za zdi špatně odstraněnou krví. Holky se pak bály jít samy přes vymrzlou tmavou chodbu na záchod, pochopitelně suchý. Jednou se mi dokonce nechtěně podařilo vyvolat davovou psychózu – to když se na oblečení všech objevily nevysvětlitelné červené šmouhy. Následně jeden bázlivec, věřící na duchy, odmítl v domě přenocovat, překotně nacpal spacák do ruksaku a odešel sněhovou vánicí na poslední autobus. To, že pouští barvu sedák saní, na kterých jsme se střídali při sjezdu od rozhledny, jsem si nechal pro sebe. Zkrátka to byla velká legrace.

Prateta zemřela na začátku léta a můj poměr k chalupě se měl brzy definitivně změnit.

Jeden únorový pátek následující zimy jsem přijel pozdě večer z Prahy. Za svítání jsem chtěl vyrazit na běžky a jako každoročně přejít sám přes hory. Nebylo ani moc sněhu, tak po kolena, takže nebylo nutné prohazovat cestu od silnice k domu. První nepříjemností bylo, že někdo minule zapomněl vylít konev a zmrzlá voda ji roztrhla. Naštípal jsem třísky, zmačkal noviny a začal zatápět. Ale komín nechtěl chytit tah a za pár minut byl celý dům plný kouře. Až na několikátý pokus se podařilo skomírající ohýnek rozfoukat, ale musel jsem ještě hodinu větrat, aby uzený vzduch byl vůbec dýchatelný. Naložil jsem kaborky briketami, zalezl jsem oblečený do zastlané postele a uhnízdil se mezi vrstvami peřin čpících myšinou. Nebyl žádný problém usnout.

Náhle, uprostřed noci, mne probudil něčí pohled. Nechápu, jak může někoho probudit to, že se na něj někdo jiný v tichosti dívá, ale bylo to tak. Snažil jsem se rozkoukat, až jsem spatřil obrys mužské postavy stojící mezi futry. Natáhl jsem ruku po vypínači lampy, ale nenahmatal jsem ho. Otočil jsem se zpátky ke dveřím, jenže vetřelec mezitím zmizel. Byl jsem hrůzou paralyzován, ale nakonec jsem poslepu otevřel zarýglované okno nad postelí a vyhlédl ven. Tatáž postava stála na sněhu, obličejem nasvíceným měsíčním světlem otočená ke mně, a najednou jsem – nevím jak – věděl, kdo to je. Byl to Alfred Werner.

Chtěl jsem vstát, seběhnout po schodech a zamknout, asi jsem na to večer zapomněl, ale podklesly mi nohy. Ležel jsem na podlaze, vdechoval ledový čerstvý vzduch a snažil se pochopit, co se děje. Uvědomil jsem si, že mám halucinace. Malátně jsem se postavil a otevřel do blednoucí noci i zbylá okna. Oxid uhelnatý pozvolna vyprchával z místnosti. Vrah své rodiny, nacista Alfred Werner mi zachránil život.

Na běžky jsem ráno nevyrazil, bolela mě hlava jako po flámu. Místo toho jsem vylezl na půdu a pod jasanovými lyžemi, bambusovými hůlkami, rámy od obrazů, pikslami s různým obsahem, klubky špagátů a trusem kuny jsem našel dřevěnou bednu, kterou jsem hledal. Věděl jsem, že v ní má být něco po Němcích. A tak jsem objevil zcela nedotčený archiv rodiny Wernerů.

V krabicích od bot byly pečlivě seřazeny dopisy asi od roku 1900, kolorované pohlednice z výletů, pozdravy z vojny, blahopřání k svatbě v němčině i češtině – zjistil jsem, že Wernerova manželka byla Češka z vesnice za kopcem. Pod korespondencí leželo několik alb se zašedlými fotografiemi. Alfreda Wernera jsem poznal hned. Byl na několika snímcích s rodiči, se ženou, s dětmi, s motocyklem… Oprašoval jsem časem nedotčené sudetoněmecké kalendáře, svázané ročníky časopisu Klubu německých turistů, katastrální mapy, učebnice, dětské knihy. Prohlížel jsem si barevné portréty vojáků Afrikakorps a polárních oddílů, letáky henleinovců s chytlavými hesly, ale i katolické brožury a obrázky s mariánskými výjevy, na jednom byl rakouský infanterista na srbské frontě s panenkou nad hlavou, na dalším anděl strážný u pelesti postele stonajícího děcka. Našel jsem i Wernerův zbrojní průkaz a stranickou legitimaci NSDAP.

Fascinovaně jsem listoval vymazanou minulostí. Najednou mi připadalo, jako by válka skončila včera a celé ty roky byly jen zpomalenou chvilkou ticha mezi střelbou a její ozvěnou. Jako by byla mnohem blíž, než když mi bylo deset a hrál jsem si s kamarády na Němce a partyzány. Lidé, kteří tu žili před námi, měli náhle tváře a jejich blízkost byla téměř hmatatelná. Jaké peklo se asi odehrávalo v hlavě vyšinutého otce, odhodlal-li se k tak šílenému činu? Jaká nepřekonatelná zášť sžírala pratetu, když odmítla pustit přes práh v roce 1968 i o dvacet let později nemluvného Hanse Wernera? Uvědomil jsem si, že jsem ho při jeho druhém návratu zahlédl. Poštmistrová, jedna z mála pamětnic, se tehdy zmínila, že tu byl Hans, a já jsem si vybavil šedovlasého pána, upřeně sledujícího od silnice naše okna. Měl stejný pohled jako oné noci přízrak jeho otce.

Od té doby mívám pocit, jsem-li v chalupě sám, že za mnou někdo stojí a pozoruje mne. Možná je to vlastnost všech starých domů, nevím. Usínám nerad pod skřípajícím trámovím a zdají se mi znepokojivé sny. Přiznávám, že mě dostihla vlastní lehkomyslnost, a pochopil jsem, že lidské obydlí se takového stigmatu nemůže nikdy zbavit.

Kdyby Hans Werner zabušil zítra na dveře, rád bych ho pozval dál. Uvařil bych mu čaj do jednoho z porcelánových hrnků se zlatým ornamentem, ze kterého možná už kdysi pil. Přinesl bych mu fotky jeho rodiny, jeho školní sešity a obrázky, které se svými sourozenci maloval. Nabídl bych mu klíče a kdyby je chtěl, nechal bych mu je. Myslím ale, že by o ně nestál. Asi by si jen ještě jednou a naposledy prohlédl rodný dům a možná se usmířil s otcem.

Ovšem Hans Werner nepřijede, zemřel bezdětný před několika lety v Bavorsku. Na poště to tehdy říkal jeho kamarád ze školy, který si s ním celý život dopisoval, starý seschlý horal Michal Pressl. Na poště, která byla jako zbytečná nedávno zrušena.

Melancholie opuštěné krajiny, zarůstajících hřbitovů a slepě končících cest pozvolna mizí pod smečkami cyklistů a pneumatikami čtyřkolek. Po vyhnaných domorodcích se vytratili i jejich nástupci z generace mojí pratety, která s bandaskou borůvek na provázku okolo krku, v montgomeráku a výstřední hučce osaměle čelila modernímu věku sbírajíc klestí na kraji lesa.

Dnešní konzumenty hor nelze přehlédnout: v outdoorovém oblečení křiklavých barev, trekingových botách, s teleskopickými holemi a navigací v mobilu pochodují od kiosku ke kiosku, na očích zrcadlové brýle a v uších olivky sluchátek.

Jen když přijdou sychravé podzimní večery, hory se vylidní, vítr lomcuje větvemi a rozechvívá okenní tabulky, stane se někdy, že psi se bezdůvodně rozštěkají do tmy. To je čas, kdy stíny mluví německy.

 

Subscribe
Upozornit na
guest

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Michaela Klímová
21 dní před

… Tady se všichni shodneme! ♥

Radomira Kielbergerova
22 dní před

♡ otevíráte skříně a…strasně hezky. Děkuju

Adéla Vodvářková
Admin
22 dní před

No páni! Něco tak nádherně napsaného jsem už dlouho nečetla. Díky!

Pavel Khail
Pavel Khail
22 dní před

Nádherný příběh.

Sona Bulbeck
22 dní před

Dokonale k rannej kave…dakujem🙂

Hana
Hana
22 dní před

Děkuji a přeji pěkný den.

Filip Vracovský
22 dní před

Tak tohle je čtení podle mého gusta…. A na mé oblíbené téma….

Tomáš Vodvářka
Admin
22 dní před

Perfektní, Štěpáne, to je jako špičkové jídlo v nóbl restauraci, kdy si vychutnáváme pomalu každý kousek, pomalu ho válíme na jazyku a současně vdechujeme vůni doušku starého těžkého vína, ke kterému nejdříve přivoníme a pak si dáme pár kapek na jazyk. Tvůj příběh i slova, kterými vyprávíš, jsou jedinečné….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial