Jsou to silná provokativní slova, ale vzhledem k tomu, že zazněla z povolaných úst, můžeme jim věřit. Němka Margarete-Buber Neumannová totiž na své kůži zažila bolševický gulag i nacistický koncentrák.
Jugoslávský komunistický vůdce projevil statečnost, když se dokázal vzepřít Stalinovi, kdežto jeho československý protějšek se projevil jako ubožák, jenž nechal popravit „nevinné“ a bez odporu jako poslušná loutka plnil rozkazy z Kremlu.
Byla to zoufalá akce hrstky jedinců, kteří v letech 1938 – 1939 prosazovali odtržení Slovácka od Moravy. Setkala se s totálním nezdarem, protože velká většina obyvatel tohoto regionu tento plán zavrhla.
Nejsou zlo, jen s nimi neumíme zacházet. Pokud se stát rozhodne zakázat je dětem do patnácti let, přinese to řadu negativních důsledků.
Tanec dostává obrátky a publikum tleská, zírá a nestačí se divit, jaké figury jsou ještě možné. To už není menuet, ani valčík, To je kvapík.
Denní zprávy světových médií začínají už dva měsíce vždy informací z pásma Persie, kde dochází ke genocidě tamních obyvatel.
Poválečný hladomor v SSSR v letech 1946 – 47 je méně známý než ty předchozí. Počet mrtvých se odhaduje na 1 – 1,5 milionu, převážně na Ukrajině. Většímu množství obětí opět zabránila pomoc ze Západu.
Ani jeden z obou letošních olympijských ohňů ještě nebyl zapálen, ale líté boje už jsou v plném proudu. A to nejen na ledových a sněhových plochách, ale i o pár set kilometrů severněji, u českých obrazovek a displejů.
Je toho tolik, že jeden neví, čím by měl začít. Pokud bych měl použít jeden oblíbený slogan z dob minulých, tak ne zítra, ale dnes se tančí všude.
Na gymplu se do mě, pokud vím, doopravdy nezamilovala žádná holka. Příliš chlapecký obličej na maturitním tablu i po mnoha letech dokazuje, že jsem zrál pomalu, jak jablko v těžkém polostínu. Možná právě vinou mé nezralosti hraničící snad až s dětinskostí, jsem však beznadějně zamilovaný byl. Snad tomu tak chtěla…