Máme sklon se podceňovat, nadávat na sebe a své bližní. Někdy dokonce nemůžeme těm druhým přijít na jméno. A přitom to při bližším zamyšlení není tak zlé.
Zvláštní věc. Kdyby volební preference odpovídaly tomu, jak se ke své volbě vyjadřují lidé v médiích i v docela běžné komunikaci, bylo by po dramatu, neboť bychom očekávali drtivé Pavlovo vítězství. Ale tak to není.
Samozvané intelektuální a morální elity už patrně nemohly déle snášet pohled na rusko-ukrajinský konflikt, a tak se rozhodly sepsat výzvu, která podle signatářů nabízí řešení konfliktu a ukončení krveprolévání a ničení.
Tento ženský zdánlivě bezvýznamný dotaz může mít pro chlapa při souhlasném přikývnutí dalekosáhlé důsledky.
Neexistuje žena, jež by neměla své tajemství. I ty největší treperendy je mají. Jsou hluboko ukryty nikoli v nitru jejich duší. Jsou v té malé věcičce, bez níž žádná nevyjde z domu.
Na Mikuláše se to ještě dá snést, ale na Ježíška už je toho trochu moc. Veřejnoprávní televizní publicistika věnuje strašení tak 50% vysílacího času, komerční televize poctivých 80%. Heslo doby zní: Máme se zle a bude ještě hůře!
Je to zvláštní. I jinak prázdné kostely se v onu noc plní. Lidé opustí tabuli s jídlem a plochu v obýváku před stromkem s dárky a jdou se dotknout něčeho, co je přesahuje.
Onen veskrze veselý příběh, který však před lety asi připravil o rozum mnoho fotbalových fanoušků a jednoho mého kolegu skoro přivedl k infarktu, se odehrál v žurnalistickém pravěku, který si dnešní generace novinářů vůbec neumí představit:
Slova pana Jiřího Suchého, která tam pronesl, jsou jakousi kvintesencí shromáždění lidí na Václavském náměstí dne 30.10.2022 odpoledne.
Jsem docela alergický na taková ta rozpomenutí se po téměř čtyřiceti letech, a to v okamžiku, kdy se to někomu hodí. Divím se, že nás ten bývalý kolega Petra Pavla Pavel Beneš nevaroval, když se ten měl stát vojenským šéfem NATO.