Slunce už ztrácí sílu, ubývá chlorofylu, strom odívá se zlatě. Kochám se tou nádherou, než ji vichry oderou a zlato skončí v blátě.
Nevystrčím-li hlavu aspoň na chvíli z davu, jsem ve velkém nebezpečí, že mě nikdo nevyléčí z pocitu, že s proudem plavu.
Jsem věčný hledač jiných úhlů pohledu, svět vidět stejně jako jiní nesvedu, přitakat každému mi vůbec nevoní, při slovních přestřelkach jsem jako na koni, názor odlišný neváhám nikdy říci, proto odsouzen jsem navždy k opozici.
„Já vám fakt nelžu, pane nadporučíku, dyk mě znáte možná líp než svoji manželku. Dycky jsem hrál rovinu, tak proč bych vám zrovna dneska lhal?“