Ani jeden z obou letošních olympijských ohňů ještě nebyl zapálen, ale líté boje už jsou v plném proudu. A to nejen na ledových a sněhových plochách, ale i o pár set kilometrů severněji, u českých obrazovek a displejů.
Proč si to Turek nemůže taky „odpracovat“? ptá se ve svém blogu Vladimír Šťastný. Nedá se vyloučit, že kdyby se Petr Pavel narodil jen o pár let dříve, nebo pokud by ke změně režimu došlo o něco později, tuto změnu by dnešní prezident republiky prožíval jako vojenský přidělenec na velvyslanectví…
Po mnoha týdnech bezesných nocí a mučivých pochybností a po zjištění, že ani proud horkých slzí na parlamentní půdě neobměkčil okoralé srdce hlavy státu Andrej Babiš pochopil, že dokonce ani on nemůže mít všechno a Petru Pavlovi předložil řešení svého střetu zájmů:
Před pár dny prezident republiky Petr Pavel vyznamenal 48 osobností za jejich přínos České republice. Podle mého názoru se na dekoračním pódiu sešla výborná parta v neobvyklém věkovém rozsahu devadesáti let.
Končící ministr životního prostředí Petr Hladík se vracel z úterního jednání v Lucemburku nadšený. Evropská komise vyslyšela český požadavek na úpravu emisních povolenek.
„Prezident Trump bude pokračovat v uzavírání mírových dohod, ukončování válek a zachraňování životů. Má srdce lidumila a nikdy nebude nikdo jako on, kdo by dokázal přenášet hory pouhou silou své vůle.“
Druhé výročí běsnění palestinských výrostků z pásma Gazy na jihu Izraele „oslavili“ studenti některých našich vysokých škol vyvěšením palestinských vlajek.
Ve zlatých časech antiky, kdy dokonce v době konání olympijských her utichaly i války, věnovali se vrcholovému sportu toliko muži. Historie sice zaznamenala dokonce dvě vítězství spartské princezny Kynisky, ta se však sportovního klání nezúčastnila. Vavřínovým věncem olympijského vítěze byla v letech 396 a 492 před naším letopočtem dekorována jako…
Když slza ukápne do čaje, ačkoliv slaná a horká je, chuť čaje vůbec se nezmění; možná však zmírní se trápení. Když slza ukápne do kávy, o smutku na duši vypráví, hořkém a černém jak ta káva, smutku, jenž v čase přetrvává, smutku po tom, kdo byl a není, kdo odešel…
U nemocnic se zas tvoří dlouhé fronty na příjem; očkovaní neochoří? V té iluzi nežijem. K čemu je nám očkování, antivaxerů zní hlas, když nemoci nezabrání a následky děsí nás. Z neočkovaných jsou psanci živořící na okraji ve své válce s režimem. Očkovaným zvedá šanci, že jim brzy nezahrají na…