Archiv autora: Miloš F. Pechar

Českobratrský evangelík (konvertita v 16 letech jako v plnoletosti pokřtěný katolík, o asi rok později a od té doby dodnes evangelík – ČCE) narozen 1968 na sv. Cecílii, patronku muzikantů (prý byla nahluchlá, a proto má ráda všechny muzikanty). Studoval jsem konzervatoř (obor akordeon), ale odešel jsem po maturitě během nástavby. Chtěl jsem být farářem, tak jsem zkusil theologii, ale nezvládl jsem v 2. ročníku jazyky (mým farářem je teď můj o 3 roky mladší bratr a já mu dělám varhaníka). Živil jsem se lecčím – od popeláře, vykladače vagonů či nočního vrátného na ubytovně (přivýdělky při středoškolském studiu) až po ředitele ZUŠ (půlroční záskok za odcházející ředitelku ve 3. roce mé učitelské kariéry). Nejmilejší povolání byla učit na hudebce (jedno dítě na hodině, osobní kontakt) a posléze pracovat v Diakonii (Středisko pro zrakově postižené, v mém případě hlavně střih audia, sazba zvětšených textů, příležitostné doprovázení nevidomých… práce, kterou musím udělat poctivě, ale nikdo mi nevnucuje, jak, kdy a kde to mám dělat). V současnosti prodávám v Penny (nedostatečné vzdělání v bezpočtu oborech si na unavená kolena vybírá daň); práce mnohdy únavná, ale slušný kolektiv, tak to možná nějak do penze překlepu. V Diakonii dodnes s radostí vypomáhám. Mezi mé koníčky patří má původní profese – v našem kostele (ČCE Praha-Braník) varhaničím (prý už asi od roku 2005), psaní básniček vážných i rozverných (dřív jsem toho napsal víc; teď píšu hlavně ptákoviny), typografie (od října 2013 sázím náš kostelní měsíčník; kdybych měl grafické nadání, chtěl bych se tím v příštím životě, na nějž nevěřím, živit, moc by mě to bavilo) a v posledních letech přibyly (rok od roku méně a méně náročné na chůzi, ale je jich pořád dost) výlety do přírody, v létě spojené s koupáním (plavu opravdu moc rád; hlavně řeky a lomy). Těší mě navíc to, co mě jako malého nebavilo – obyčejně se procházet, vůně kytek, ptáček skákající z větve na větev… Stačí?