Vylízaná poesie

Dneska v práci se jedna zákaznice ptala své drobotiny: „Chceš lízátko, Lízo?“ A tak jsem za kasou začal tvořit vylízanou poesii; sice byl fofr, ale když někdo platí kartou, mám čas napsat dvě tři slova na papír. Snad z toho jednou bude sbírka. 😉

Úplně první vylízanou básničku jsem napsal před lety svému tehdy malému kmotřenci, an byl na horách:

Vyčetl jsem z knih, / že lyže lížou sníh.
Byl to text na čtyři strany / a byl absolutně vylízaný.

***

Na holčičku Lízu jsem dneska reagoval takto:

Líza lízá lízátko, / vylízá ho zakrátko.
Krom dalšího tato panna / je totálně vylízaná;
vylízaná nahoře i dole…
No ty vole!

***

Pak mě napadla tato pražská o Kubánském náměstí (dříve Náměstí kubánské revoluce):

Na Kubánském náměstí
dávaly si do tlamy
při souboji na pěsti
dvě lamy
alpaky
ze Starý Paky.

Starý pako mladým pakem
zametalo pod oblakem
prachu jako se smetákem
a tak došlo k neštěstí
na Kubánském náměstí.

Ne v každé básni se něco líže,
ale jistě víš, že
pokud jde o vylízanost,
měly jí ta paka zadost.

Lamy alpaky jsem viděl asi před rokem v obci Jelení (Krušné hory) v penzionu Mezi jeleny s kamarádem přezdívaným Jelen (společný dárek k jeho narozeninám); do té doby jsem znal alpaku pouze jako slitinu mědi a niklu.

Mám dva básnické když už ne vzory, tak převelmi inspirativní oblíbené autory. Tím prvním je Vítězslav Nezval (někdy mám pocit, že čtu prózu, která se shodou okolností rýmuje, má rytmus, ale věty nekončí na konci řádku). Tím druhým je Egon Bondy – úžasně porušuje pravidla rytmu.

Ke škodě si oba zadali s režimem, ale to nijak neumenšuje jejich genialitu.

***

A pak jsem zabrousil na lidovou notu s přetextováním známých lidových písniček. Lidová tvorba byla prý dříve rozverná, ale dochovala se nám v umravněné podobě vinou sběratelů jako Sušil. Vracím se tedy k rozverné tradici; škoda, že tu nejlepší už někdo napsal – na dechovkovou 4 páry bílejch koní verzi  4 myšky v jedný díře

Běží liška k Táboru, / nese pytel zázvoru.
Ježek za ní kvapí, že / fifinku jí vylíže.

Běží liška od Volar, / ježek na ni zavolal:
„Počkej, liško, chvilinku, / vylížu ti fifinku.“

Běžíc liška k Táboru / došla k tomu názoru,
že když ježek pospíchá, / ať ji radši vopíchá.

Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí,
lízaly si zadnici / v obci Řitka.

Potkali je myslivci, myslivci, myslivci
mocně zuby cenící / ptajíce se:

„Kam, panenky, kam jdete,kam jdete, kam jdete,
že se takto lížete / v obci Řitka?“

Ta maličká, co je má, co je má, co je má,
řekla slova dojemná / v obci Řitka:

„My se takto myjeme, myjeme, myjeme,
neb nám nejde vodojem / v obci Řitka.

***

Tak snad z toho jednou bude sbírka. 😉

Autor: Miloš F. Pechar

Českobratrský evangelík (konvertita v 16 letech jako v plnoletosti pokřtěný katolík, o asi rok později a od té doby dodnes evangelík – ČCE) narozen 1968 na sv. Cecílii, patronku muzikantů (prý byla nahluchlá, a proto má ráda všechny muzikanty). Studoval jsem konzervatoř (obor akordeon), ale odešel jsem po maturitě během nástavby. Chtěl jsem být farářem, tak jsem zkusil theologii, ale nezvládl jsem v 2. ročníku jazyky (mým farářem je teď můj o 3 roky mladší bratr a já mu dělám varhaníka). Živil jsem se lecčím – od popeláře, vykladače vagonů či nočního vrátného na ubytovně (přivýdělky při středoškolském studiu) až po ředitele ZUŠ (půlroční záskok za odcházející ředitelku ve 3. roce mé učitelské kariéry). Nejmilejší povolání byla učit na hudebce (jedno dítě na hodině, osobní kontakt) a posléze pracovat v Diakonii (Středisko pro zrakově postižené, v mém případě hlavně střih audia, sazba zvětšených textů, příležitostné doprovázení nevidomých… práce, kterou musím udělat poctivě, ale nikdo mi nevnucuje, jak, kdy a kde to mám dělat). V současnosti prodávám v Penny (nedostatečné vzdělání v bezpočtu oborech si na unavená kolena vybírá daň); práce mnohdy únavná, ale slušný kolektiv, tak to možná nějak do penze překlepu. V Diakonii dodnes s radostí vypomáhám. Mezi mé koníčky patří má původní profese – v našem kostele (ČCE Praha-Braník) varhaničím (prý už asi od roku 2005), psaní básniček vážných i rozverných (dřív jsem toho napsal víc; teď píšu hlavně ptákoviny), typografie (od října 2013 sázím náš kostelní měsíčník; kdybych měl grafické nadání, chtěl bych se tím v příštím životě, na nějž nevěřím, živit, moc by mě to bavilo) a v posledních letech přibyly (rok od roku méně a méně náročné na chůzi, ale je jich pořád dost) výlety do přírody, v létě spojené s koupáním (plavu opravdu moc rád; hlavně řeky a lomy). Těší mě navíc to, co mě jako malého nebavilo – obyčejně se procházet, vůně kytek, ptáček skákající z větve na větev… Stačí?

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na