S nechutí si už zase zvykám na chlad, už je to tady, podzim jde po mně. Jenže bych ještě pár veršů chtěl napsat a ještě chvíli blbé fóry čmárat, a tak k nebesům špitám neskromně: „Jestli jsi, nech mě prosím dožít jara!“ © vtg 2022
[limerik] Podleh’ jsem tendenci bloumati v červenci absolutnem. – V srpnu to utnem, vážení šílenci! © vtg 2022
S červencovým podvečerem na lavičce za kostelem v závitech pod pleší furt ještě nepleším, leč zbytek těla na to sere… © vtg 2022
I starý magor zatouží kochat se, jak se hvězdy ženou, mít oči v hvězdách, hvězdy v očích… Celý svět se mi potom točí. A chodím s hlavou zakloněnou a šlapu přitom do louží. © vtg 2022
Srovnatelně sebejistí kremlopati s bruselisty, kremlisti s bruselopaty u remízku na ouvrati trhají si držky tvrdě. Na levici je holt prdel. © vtg 2022
[limerik tropický] V hampejzu v Arles Rachel se kochá vánočním dárečkem od Van Gogha, s provensálským akcentem říká uchu Vincente — není to rozkošná synekdocha? © vtg, 2022
[rondel] Furt nevidím to lautr černě. Jinej svět si holt nevyberem, a ač se leckdy leccos sere, chyba holt zhusta bejvá ve mně, tak proč se durdit malicherně? Dokud se z toho neposerem, furt nevidím to lautr černě, jinej svět si holt nevyberem. A než kostlivka v…
Manželka souseda Průši má velké srdce a duši, když je nejhůře, vždy ráda pomůže, dík té své dobré nátuře. Když jsem se depresí dusil, manželka souseda Průši podržela mě a podržela mně. A Průša mi dal po tlamě. © vtg 2022
[haiku] Jarní hladina, možná se s něčím loučím,… možná začínám… © vtg 2022
Šeří se, marně do dlaní ukrývám uši, krákání dál zní v hlavě mozkožravě… Kéž brzy přijde svítání! © vtg 2022