Sdílený virtuální prostor
Tento text nemá ambície byť nekrológom, skôr spomienkou na moje detstvo, ktoré sprevádzali knihy na obrázku…áno, nemýlite sa, ide o knihy známej cestovateľskej dvojice Zikmund a Hanzelka, z ktorej sa pán Miroslav Zikmund vybral na svoju poslednú cestu túto stredu vo veku priam neuveriteľných 102 rokov…
Včera jsem se náhodou dozvěděla, že mám křídla. Zřejmě je máme všichni, ani o tom nevíme.
Vážený Mistře, vzpomínám si, jak jsem v roce 1983 jako studentík navštívil galerii Ufizzi ve Florencii a poprvé jsem spatřil Váš obraz. Stál jsem tam jako omámený, protože jste byl jiný než ti okolo Vás. Letos v září to bylo 450 let ode dne, kdy jste se v Milánu narodil.
V polovině října se mně a Jakubovi narodila dcera. Dali jsme jí jméno Olga Magdaléna a je tak skvělá, že o ní musím napsat blog.
Taky na to již došlo. Začalo nám zatékat. Sice jen když je určitý směr větru, jeho síla a k tomu vydatný déšť, ale přece.
Přemýšlím o tom, jak to funguje v té naší malé kotlině a celkově nad okolnostma kolem voleb, před nimi i po nich. Dovolil jsem se inspirovat svými oblíbenými pisateli politické satiry v paralelních (nikoliv parlamentních) listech,
Zdá se, že každý krok stávající hlavy státu vyvolá vyjma pozornosti médií i erupci lidové tvořivosti, jež, v době rychlého šíření informací sociálními sítěmi, zaplaví veřejný prostor.
„Stává se z tebe kořala!“ vmetla mi do očí svou invektivu má zákonná choť. Donutila mne k zamyšlení, co vlastně jsem.
Modlím se za nás všechny lidé, ať dokážeme věci přijímat tak, jak zrovna přichází a nechtít to mít jiné. Modlím se, ať světlo ve tmě vidíme, ať dokážeme naději si spolu dát a svoje srdce, vzájemností zpívat cítíme.
Dovolím si na tento milý blog zařadit novinářský žánr zvaný glosa. Nejde o žádnou hlubokou úvahu, nejedná se o analýzu pitvající problém, glosa není ani myšlenkově košatý komentář. Je to prostě taková malá, prostá glosa. Zde je: