Kytara není špatná. Mám ráda její zvuk. A klavír, takový klavír!!! Ale znám ještě něco lepšího. Nejlepšího na světě. Hádej, co mi vždy vyrazí dech? Co zastaví moji uspěchanou povahu? Co bodne u srdce a nutí mne milovat?
Stále čeká. Svítí tam v dálce a čeká na něj. Na svého hvězdáře. Možná se jednou opět potkají. Možná, že jejich setkání bude tentokrát dokonalé. Jednou…
Přes slzy nevidím. Jen cítím tu horkou tekutinu, jak mi ohřívá ruce. Tahám vší silou a piliny lítají. Větve se ke mně sklání a dlaně na jejich koncích se mne snaží obejmout.
Autorka je známou blogerkou – dokonce blogerkou desetiletí na blogu idnes. Žije v podhůří italských Dolomitů již hodně dlouho a tak je její pohled na italskou společnost dostatečně hluboký. A to i v době pandemie Covid 19.
Jasně tohle maso už nepotřebuje žádné koření. Je skvělé samo o sobě. Nikdy už nepojíš nic lepšího. Jsem totiž nejlepší kuchařka na světě.
Láska mezi partnery, je jako nekonečný tanec na miskách vah. Ideálním stavem je rovnováha. Dokážeš to?
Jeho skutečné jméno jsme neznali, a ani znát nepotřebovali – pro nás to byl pan Kapička: robustní dědek v béžovém baloňáku, s lysinou zakrytou zašlým kloboukem ve stylu čtyřicátých let, od kdy jej patrně nosil.
To horko bylo letos nesnesitelné. Někdy, když se dovážila, se v létě svlékla do naha a opalovala na terase. Bylo to vzrušující, co když ji někdo zahlédne? Její opatrovník byl vždy na blízku.
Posílám směrem k vám nové podvečerní čtení. Střípek obyčejného života. Možná jen povídka, možná začátek nové knihy? Kdo ví? Věřím, že život mi v pravou chvíli sám napoví…..
Někdo čeká celý život na zázrak. Možná se stane, že jednou přijde. Jenom způsobí překvapení, že není v podobě, v jaké byl očekáván.