Troje bosé, opálené nohy. Z písku svítí nehty jako srpky měsíce. Tři životy před sebou, dvacet čtyři za sebou.
Jedné studené lednové noci se protivně rozdrnčel. Starý oprýskaný telefon. Suchý hlas mi oznámil, že … „právě teď, nezlobte se, už jsme nemohli nic dělat bla bla bla … „ Babička. Zmizela z tohoto světa jako mávnutím proutku.
Celý život se trochu zlobila, že žádné její dítě není tak krásné jako ona. Černé vlnité vlasy, modré oči, nejdelší nohy na Jižní Moravě. Nejhezčí holka na Jižní Moravě, i v přilehlém okolí (Praha apod.). Jmenovala se Pavla a nemohla to pochopit.
Znáte ten způsob zavěšení kabelky na vztyčeném předloktí? Pokud loket patří mladé dámě s pootevřenými rtíky, je to jaksi součástí image a pán bůh s námi a zlé pryč.
Chmýří na jejím odhaleném krku. Světlé vlasy ostříhané na krátko. Sledoval ji, schovaný bezpečně v dalekém křoví (od jisté doby viděl jako rys). Tak křehká a silná současně. „Je jako Johanka z Arcu“, napadlo ho.