Nesmírně těžká a krvavá bitva II. světové války, která je hodnocena jako Pyrrhovo vítězství Spojenců. Definice pro tento případ není úplně výstižná.
Mimo osobních výpovědí pamětníků, fotografií a dokumentárních filmů, historie zachovává doslovné citace osob, které ji pomáhají pochopit. Zde je několik z nich.
Medvědi budí respekt svou velikostí i vzhledem. Jen málokdo si dokáže představit, jak může takové zvíře sloužit ve válce. V historii polské armády jeden takový případ existuje.
Hrdina pokaždé nemusí umírat v dešti kulek, někdy udělá jenom něco jinak než ostatní. Něco výjimečného. Jako podplukovník Wehrmachtu Julius Schlegel.
Máme o nich idealizované představy z knih nebo filmů. Vojenské hrdinství však vyrůstá ze vztahů mezi bojujícími muži. Jedno, v jaké době či v jaké armádě. Své činy nedělají pro medaile, ale pro druhé.
Do skály pod Monte Cassinem vsakovala krev Spojenců celé měsíce. Teprve polský útok operace Diadem ji donutil povolit a otevřít cestu k ruinám kláštera, které už dávno neměly patřit žádné armádě.
Město Cassino se mělo rozpadnout v prach i s těmi, kdo ho bránili. Jenže v jeho rozvalinách čekali němečtí výsadkáři, kteří odmítli ustoupit. Přišel střet, v kterém se sto devadesát tisíc granátů změnilo v marný boj o každý metr trosek.
Spojenci věřili, že bombardování kláštera zlomí německou obranu. Druhá bitva o Monte Cassino však skončila naprostým neúspěchem, který odhalil hluboké chyby ve spojeneckém plánování.
První bitva o italský klášter měla začít překonáním řeky Rapido. Místo toho se změnila ve smrtící past, která pohltila stovky mužů a ukázala, jak kruté může být špatné rozhodnutí ve špatný čas.
Monte Cassino byla zkouškou lidské vůle. Když se vojáci dívali nahoru na klášter, viděli jen jedno: smrt. Přesto šli znovu a znovu dál. Proti skále, kulometům a vlastnímu strachu.