Sdílený virtuální prostor
Seděla na břehu potoka, v jehož ubíhající vodě chladila unavené kotníky. Úzce střiženou černou sukni měla lehce podkasanou a dlaněmi namočenými ve vodě hladila odhalená kolena. S černými vlasy na hlavě, divokými jako život, si pohrával podvečerní vánek. Občas je mokrými dlaněmi zkušeně zastrčila za své uši.
Mejla Hlavsa zřejmě věděl, o čem píše a o čem zpívá, když (určitě nejen mně) do uší napořád nasadil jeho „člověk ze zoufalství, často pomate se…“.
… přivřete oči a slovo „louka“ v puse jemně poválejte jako vlažný, žlutým máslíčkem politý kynutý knedlíček naplněný tmavě modrou borůvkovou kašičkou. Louka.
Všimli jste si už ve svém životě toho, že nakupení různých radostí bývá často doprovázeno i tím, co radost nedělá ani za pověstné zrnko máku?
Pokud se nesmíříme s tím, že se tma a světlo střídají pravidelně jako se na stole objevují talíře a lžíce, musíme zapátrat, kam světlo mizí a kdo ho zhltne, když nastává příšeří.
Chovat se jen moudře je pro mě nudný. A čím jsem starší, tím víc mě baví se pouze moudře nechovat. Zašpásovat si s realitou je stejně zábavný, jako se do krupicový kaše pustit vidličkou a nožem. Těch možností!