Na pohřeb s česnekem v ruce

Všimli jste si už ve svém životě toho, že nakupení různých radostí bývá často doprovázeno i tím, co radost nedělá ani za pověstné zrnko máku?


V pátek jdu na pohřeb.

Umřela mi teta Evženie. Mojí tetou vlastně ani nebyla. Tetou byla mojí mámě a mně nějak automaticky padlo do pusy i myšlení to, že je Evža i tetou mojí. Na pár chvil, když jsme byli všichni tři společně, se tak vlastně stala z mojí mámy moje ségra…

Teta Evža…

Kyprá, vždy naladěná ženská s červenými tvářičkami a slovy, která jí z pusy vylétavala jako kolibříci – drobně, téměř neviditelně a mihotavě blejskavě, stejně jako tyrkysová barva na peříčkách malých ptáčků.

Tetu Evžu si pamatuji hlavně z kuchyně.

Kuchyň byla jejím trůnním sálem i dílnou zároveň.

Její omajdy s domácím knedlíkem! Její sekaná s bramborovou kaší! Její koláče a buchty! Posedět nad těmi dobrotami a pozorovat přitom na tetu Evžu, jak pozorně s plnou pusou sleduje ostatní strávníky u stolu – to byla jedna ze tříd školy života. Taková ta třída v základce, kam mažete moc rádi, protože je v ní mile a kolem stolů a lavic se pohybují ti, kteří vám nenápadně ukazují, co je v životě důležité. Omajda, smích a cinkot příborů o porcelánové talíře.

A když se dojedlo a vše potřebné k hostině se sklidilo na svá místa, vytáhla ze skříňky zabudované ve vokovické vilce pod oknem v kuchyni dřevěná kopyta, hrst černě lesklých hřebíčků, lesklý starorůžový satén a malé kladívko. Dále se ze skříňky na pracovní stůl dostaly i lesklé stuhy a různě dlouhé gumičky.

Teta Evža doma vyráběla botičky pro baletky. Piškoty.

Někdy jsem s ní u stolu sedával a podával jí ty černě lesklé hřebíčky, které si pak dávala mezi rty a když bylo třeba, vytahovala je jeden po druhém z pusy a kladívkem přibíjela satén k dřevěnému kopytu.

Kladívko po přední části piškotů poskakovalo jako kosák jarní louží. Teta Evža si u práce pobrukovala, nebo mluvila s pusou plnou hřebíčků. V ten čas mi to připadalo kouzelné.

„Teď to tady musíme pořádně ztlouct, Marku, aby baletky mohly tancovat en pointe, víš?, na špičkách.“, hrot malého kladívka mlátil do saténu a kopyta pomocí tetiných rukou jako hladový datel do kůry kmene stromu.

„A nebolí je to pořád stát na špičkách?“, zeptal jsem.

„Bolí. Všechno bolí. A někdy bolí i to, co máš rád. Někdy tě rozbolí koleno, jindy jinej člověk. Ale kvůli tomu přece lidi nepřestanou tancovat.“, mrkla na mě Evža, mezi rty přidala další hrstku hřebíčků a kladívko se opět pustilo do svého obvyklého staccata.


Ve vokovické vilce po létech nejdříve oněmělo kladívko.

Satén odlétl někam pryč, lesklé stuhy neodolaly otevřenému oknu do zahrady a vyklouzly ven, kladívko se přestěhovalo bůhví kam a dřevěná kopyta skončila pravděpodobně v některé z divadelních dílen. Nebo, možná…, byla vhozena do kotle v domě a naposledy ve svém životě udělala radost lidem – přinesla teplo.

Pár let po kladívku oněměla i tetina kuchyně.

Pánbu postupně naděloval tetě Evže bezstarostnost. Mýdlo z kuchyně se objevilo na televizi, dřevěné vařečky mezi jejím vyskládaným spodním prádlem a pytlík s moukou se jí chvílemi zdál stejně neprobádaný, jako některá údolí v jižní Patagonii.

A když nastala doba, kdy Pánbu s nadílkou bezstarostnosti u tety Evži skončil, nezbylo, než v žití pokračovat tam, kde mají něhu, kde vědí, kde chápou.

Když jsme se v tom místě potkali naposledy, vůbec nevěděla, kdo jsem. Možná mě nepoznala, protože jsem moc vyrost. Možná si jenom nepamatovala jméno. Možná mě viděla jako ten pytlík s moukou a pak…prosim vás, kdo by si s moukou povídal…

Nepoznala mě.

Ale jak tak seděla shrbena v noční košili na posteli, natáhla ke mně ruce a něžně k nim pozvala obě moje dlaně.

Byl to takovej ten moment, kterej je v danou dobu automatickej, ale čím dál jste časem od něj zjistíte, že šlo o chvilku moc důležitou. Její důležitost je v tom, že přetrvává léta. Má platnost.

Naše dlaně se opět setkaly. Jako když jsem jim tenkrát podával černé lesklé hřebíčky. Stejně, jako mě pohladily po tváři, když jsem u stolu pochválil sekanou s kaší. Dlaně se setkaly.

Můj obličej teta Evža už neměla šanci, a možná ani sílu poznat.

Jen mě tak držela za ruce a dívala se skrz mě do rohu místnosti, ve které jsme seděli.

„Jo jo.“, vzdechla potichu a smířeně a její tvářičky se po všech těch letech ťukání, vaření, zapomínání, a hlavně smíchu pořád tak jemně červenaly.

Nepoznala mě a pak jsem od té postele, která se stala hnízdem bezstarostné tety Evži, odešel.

A před pár dny teta Evža odletěla.

Sestřičky zřejmě zapomněly zavřít večer okno a květnová noc tak krásně voněla…


V pátek jdu na pohřeb.

Pod oknem nám krásně rozkvetly česneky. Lesklé fialové koule elegantně píchnuté na dlouhý zelený pevný stonek.

Na pohřeb tety Evži vyrazím s česnekem v ruce. A na chvilku si tam stoupnu na špičky – en pointe…

 

 

 

 

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
32 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Stanislav Látal
Stanislav Látal
8 měsíců před

Je to pěkné, mít někoho rád a nemuset při tom vyslovit jediné slovo …

David Vlk
10 měsíců před

Starej dobrej Valiček. Ale brečet nebudu 😀

Michaela Klímová
10 měsíců před

Něco vnímáme podobně, tohle úplně stejně: Jana a papírový drak…

Michaela Klímová
10 měsíců před
Pavel Khail
Pavel Khail
10 měsíců před

Je zbytečné opakovat to u vašich příběhů? Není. Píšete úžasně. 🙂

Ladislav Nádvorník
10 měsíců před

…paráda..

Tomáš Flaška
10 měsíců před

To je teda hodně hluboký.

Petr Závladský
10 měsíců před

Dobře, Marku… Moc dobře…

Petr Závladský
10 měsíců před

Zrovna včera by mamince bylo 82 let…

Petr Závladský
10 měsíců před

Nikoliv, Marku. Bylo BY. Už odešla.

Niké Pácová
Niké Pácová
10 měsíců před

Čtu to, po tvářích mi tečou slzy a vzpomínám na svojí babičku a tetu Marii, jak mi takhle podobně odletěly. Posílám srdce.
Ať se ti špičky povedou

Tomáš Vodvářka
Admin
10 měsíců před

Do háje, proč mi to děláš, starýmu cynikovi, že u Tvýho psaní bečím jak stará Dorota?

Ivana Š.
Ivana Š.
10 měsíců před

Je to moc krasny a taky dojemny

Renata Hubená
Renata Hubená
10 měsíců před

Marku, ani slovy neumím vyjádřit vděk za tak překrásnou vzpomínku na maminku. To je ona, laskavá, milá a obětavá. Na její buchty vzpomíná i Ondra a snaží se přimět Elišku, aby takové taky upekla. Zatím stále kvalita pokulhává. Já snad umím jen ty vánočky stejné jako ona, to ostatně každý rok můžeš posoudit.

Dáša Stárková
10 měsíců před

Marku, ách. Nádhera.

Radomira Kielbergerova
10 měsíců před

Posílám srdce…a sílu…a prostě krásně píšeš♡

Radka Kielbergerová
10 měsíců před

tohle dobře znám…nějak to jde to samo…nemusíš nic a skáče samo…:) někdy ti k tomu napíšu ještě víc:)

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial