Sdílený virtuální prostor
Ráno, cesta autobusem a přednáška na vysoké škole života může začít. Pokud se ovšem učit ještě chcete. Můžete zůstat nevšímavými jedinci koukajícím z okna a potom stále chodit na reparáty, protože vás už vlastně to žití moc neba. Už když jsem přicházela ke svému vyhlídnutému sedadlu v autobuse, periferním pohledem…
Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?
Venku byla ještě tma, když se probudila. Mžourala do tmy a líně se protahovala v posteli. Dneska mě nic nebolí, to je skvělé, pomyslela si. Nahmatala hodinky pohozené na nočním stolku. Na displeji zasvítilo 4:30. Anežka zakroutila nevěřícně hlavou a zavrtala se zpátky pod peřinu. To fakt ne! Ještě je…
Vanda stála nad dřezem a drhla zaschlý hrnec. Slunce kolem ní poskakovalo a malovalo na stěny kuchyně podivné obrazce. Neviděla je. Vypadalo to, jakoby se náhle kolem ní vynořovaly starodávné symboly, které jí měly připomenout kým byla.
Začalo to vlastně už v šatně při mém svlékání. Chodbička byla velmi úzká, deštník dlouhý, lístky pořád poletovaly kolem mě a kabelka se rozevírala v nevhodnou chvíli. Do toho všeho jsem si ještě usmyslela, že si svléknu těsný svetr, takže mé krátké šaty se nebezpečně zvedly s ním. To už…
Zprvu to vypadalo, jako úplně obyčejný den. Seděla jsem v autobuse, promrzlá, ještě spící, poslouchající lahodnou klavírní hudbu, která mi alespoň částečně nahrazovala něžné objetí pomalého rána plného vůně kávy, teplé peřiny a medu, který sladí na jazyce.
Včera jsem se náhodou dozvěděla, že mám křídla. Zřejmě je máme všichni, ani o tom nevíme.
Modlím se za nás všechny lidé, ať dokážeme věci přijímat tak, jak zrovna přichází a nechtít to mít jiné. Modlím se, ať světlo ve tmě vidíme, ať dokážeme naději si spolu dát a svoje srdce, vzájemností zpívat cítíme.
Venku silně pršelo a byla ještě tma. Agáta se již po několikáté vzbudila. Nemohla spát. Tížily ji myšlenky na to, co mělo přijít. Venku houkala sanitka a chladný pokoj prosvěcovaly jen pouliční lampy, tančící na průhledných závěsech. Studený vzduch ji hladil po tvářích. Trochu ji začala bolet hlava. Ale to…
Dnes kráčím světem, jak žebračka, hledající něhu, mezi dvěma rozbouřenými břehy. Jsem temná, jak divoké moře, které se ve vlnách převaluje tam i zpět a přitom necítí a neví, kudy se právě koulí svět.