Autor: Brigita Tóthová

Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku. Alice mžourala kolem sebe, jako právě narozené mládě, nevidoucí všechny skutečnosti, které začne za malou…

Ve vteřinách nekonečnosti, jsme tady navěky, nikoliv jako hosti. Putujeme časem, vzájemně se proplétáme, milujeme se vášnivě a voláme se tichým hlasem.

Stalo se to nečekaně. Byl to oka mžik, který trval nekonečně. Samotnou ji to překvapilo. Blesk z čistého nebe, který zasáhl uvnitř a všechno proměnil. Venku to snad nikdo nepoznal.

Láska mezi partnery, je jako nekonečný tanec na miskách vah. Ideálním stavem je rovnováha. Dokážeš to?

Posílám směrem k vám nové podvečerní čtení. Střípek obyčejného života. Možná jen povídka, možná začátek nové knihy? Kdo ví? Věřím, že život mi v pravou chvíli sám napoví…..

Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila. Nu co co, třeba je to jarní únava. Ale jdi ty kecko, jaro ještě pořádně nezačalo, tak…

Krajina zjihla mým pohledem, pod listím hřeje mě láska. Smutky se ukryly pod ledem, kde jejich tíhou i kámen praská.

Sníh taje ve snech a já, poslouchám za zdí dva šeptající hlasy, které se k sobě tulí ve dvou svetrech, aby nevychladly. Dělají si společné léto v mrazu, jako dešťové kapky při parném, bouřkovém srazu, kdy voda cáká do všech stran, úsměvy na tvářích šťastně mluví a letní večer požehnán,…