Sdílený virtuální prostor
Je večer. Správná chvíle, kdy může být člověk trochu osobní. Proč se toho tak často bojíme? Otevřít se, ukázat se ve skutečném světle, jací teď právě jsme? Vše se stále mění. Naše pocity, situace, kterými procházíme. Neustálé změně podléháme i my samotní. Zítra již nebudu tou, která právě píše tyto…
Ležela jsem na posteli. Už se stmívalo a hlava mi padala únavou. Usnout se mi nedařilo. Bolesti opět sílily a putovaly od kyčle ke koleni, jakoby mi klouzal nůž pod kůží. Byla jsem moc unavená.
Střapaté ráno se klube v černé tmě. Ještě samo neví, jaké bude. Zatím se plouží tichem a hledá, čeho by se chytlo, aby za to stálo. Něžné tikání budíku povzbuzuje každý jeho nesmělý krok a svým ťukáním pravidelně volá slunce, aby už vyšlo nad hory. Bolest posledních dní…
Dnes posílám něco na ochlazení. Jeden zimní příběh, který se mi stal. Zrovna dnes jsem si ho potřebovala opět připomenout. Třeba v něm naleznete i něco pro sebe.
Již několik týdnů mě trápí bolesti zad. Stalo se to na 1. máje v Praze. Bolest mě zastihla nepřipravenou, jak už to bývá a já jí odolávám dodnes. Možná je načase se s ní spřátelit, abych pochopila, co všechno mi chce říct. Před chvílí mi zašeptala, abych se ohlédla zpět…
Jmenuji se Vilma. Za pár měsíců mi bude padesát let. Asi před půl rokem, ke mně s neodbytnou razancí začaly přicházet mé vlastní vzpomínky, o kterých jsem si myslela, že jsou dávno pohřbeny v mých útrobách. Avšak k tomu, aby bylo něco uzdraveno a pochopeno je zřejmě potřeba opětovný průchod…
Dneska je to přesně měsíc. Přivezl jsi mi věci a nechtěl, abych tady byla. Stále se mi vynořuješ ve snech, vzpomínkách, vůních i různých situacích. Všechny nejsou příjemné. Neudělali jsme tečku.
Na počátku bylo slovo. Stále s námi zůstává. Prodlévá v nás a každou vteřinu chce být projeveno. Můžeme říkat záplavy slov. Dokáže laskat, objímat i nenapravitelně pokřivit, či ublížit. Mocný nástroj nás samotných. Obrovský dar, který tak často a bezostyšně zneužíváme ke svým účelům a mocenským hrám. Bylo to tak…
Miluji sbírání ostružin. Obzvláště, když slunce lechtavě leze po krku a hladí moji kůži svými teplými paprsky, všude voní čerstvě posekaná tráva a z dálky zní kýčovitě dokonalá slepičí a hmyzí symfonie.
Je neděle brzy ráno. Budím se samovolně, se staženým žaludkem po špatných snech. Tíží mě starosti. Různého druhu. Rodiče, můj starší syn, já trýznící sama sebe. Co bude dnešní den? Kam se naše osudy a příběhy rozběhnou? Můžu měnit osud? Už dávno vím, že ne. Jenom mě občas role pouhé…