Miluji sbírání ostružin. Obzvláště, když slunce lechtavě leze po krku a hladí moji kůži svými teplými paprsky, všude voní čerstvě posekaná tráva a z dálky zní kýčovitě dokonalá slepičí a hmyzí symfonie.
Je neděle brzy ráno. Budím se samovolně, se staženým žaludkem po špatných snech. Tíží mě starosti. Různého druhu. Rodiče, můj starší syn, já trýznící sama sebe. Co bude dnešní den? Kam se naše osudy a příběhy rozběhnou? Můžu měnit osud? Už dávno vím, že ne. Jenom mě občas role pouhé…
Vlastně se mi zprvu vůbec nechtělo. Byl to jeden z těch líných dní, kdy mám chuť sedět v křesle koukat do zeleně. Před chvílí pršelo. A právě ten déšť mě povzbudil, abych zvedla zadek a odhodlaně vykročila směrem k zarostlému záhonu. Kdybych jen věděla, co to zase spustí, zřejmě bych…
Občas mě samotnou překvapí, jaký příběh se mi rozehraje pod prsty, běhajícími po klávesnici. Dnešní je jeden z nich. Povídka s nečekaným vyústěním. To je ZAHRADNICE.
Někdy stačí jen jedno jediné slovo, podruhé věta, vyslechnutá na ulici a brány našeho podvědomí se otevřou dokořán, aby nám ukázaly, co je potřeba uzdravit.
A opět bylo ráno. Oči otevřené, mysl probuzená, chyběla jen káva. Zprvu to vypadalo na obvyklý pomalý a trochu líný ranní rozjezd. Avšak jen do chvíle, než jsem uviděla za závěsem oranžovou kuličku. Můj tmavě modrý závěs není úplně zatemňující. Trochu světla i obrazů prosvítá. Jeho jemná struktura dělá takové…
Stalo se to asi před týdnem. Myslela jsem, že to ve mně nezůstane. Naopak. Tlačí se to ven každým dnem více a více. Seděla jsem v nadměrně přeplněném autobusu, všude hluk, pubertální smích a sprosté nadávky, které se zřejmě stávají běžným způsobem komunikace dospívající mládeže. Zřejmě tomu tak bylo vždy.…
Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky, které ke mně dnes přijdou, abych je mohla zaznamenat. Piju pomalu, abych je…
Čas od času se mi to stane. Zůstanu doma s nachlazením a dojde mi v plechovce káva. Jasně. Mohla bych si pro ni skočit do blízké večerky, ale tam mají jen ty nic moc druhy. Neříkám, že jsem nějaký znalec, ale prostě mi některé chutnají více a jiné méně. Ale…
Dnes trochu toho realismu v pár slovech Jsme jako dva zvadlé tulipány ve váze, čekající na živou vodu ve snaze, prodloužit své společné žití. Jsme jako dvě unavené komety, co vedle sebe slabě svítí. Jsme odděleni tvými NE a mým nekonečným čekáním na dotyk zlatých lásky nití. Jsme jak dvě…