Sdílený virtuální prostor
Elena se probudila s prvními slunečními paprsky, které ji neomaleně lechtaly přes špatně zatažené závěsy. U postele našla prázdnou láhev od vína, což vysvětlovalo to nedokonalé zatemnění. Ležela nahá, uprostřed obrovské masivní postele plné saténu, který v horkých letních dnech příjemně chladil. Podívala se unaveně na budík a zjistila, že…
Nikdy nevíme, ve kterém okamžiku našeho života dojde k fatálním změnám uvnitř nás samotných. Možná je to lepší, že o vnitřních bouřích, které právě prožíváme, víme jen my a nikdo jiný si jich ani nemusí všimnout. Avšak jedno je jisté. I když na povrchu nemusí být nic patrné, uvnitř se…
Mezi suchými deštivými kapkami na okně, se líhne slunce. Jako kuře, které někdo drží v dlani. Malinká kulička obrovského významu. Miliardy očí se k ní denně upírají a modlí se, za spásu světa. Ty samé oči, které vzešly z miniaturní kuličky a vylíhly se do něčí náruče. Jen stále ještě,…
To ráno si budu pamatovat, do konce svého života. Zaspala jsem. Dalo se to očekávat. Co jsem však neočekávala ani trochu bylo, že mi máma, po jednodenním výpadku spojení nevezme ráno telefon a já prožiji celé dopoledne v práci, ponořená do absolutního stresu a paniky, jestli se jí něco nestalo.
Ráno, cesta autobusem a přednáška na vysoké škole života může začít. Pokud se ovšem učit ještě chcete. Můžete zůstat nevšímavými jedinci koukajícím z okna a potom stále chodit na reparáty, protože vás už vlastně to žití moc neba. Už když jsem přicházela ke svému vyhlídnutému sedadlu v autobuse, periferním pohledem…
Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?
Venku byla ještě tma, když se probudila. Mžourala do tmy a líně se protahovala v posteli. Dneska mě nic nebolí, to je skvělé, pomyslela si. Nahmatala hodinky pohozené na nočním stolku. Na displeji zasvítilo 4:30. Anežka zakroutila nevěřícně hlavou a zavrtala se zpátky pod peřinu. To fakt ne! Ještě je…
Vanda stála nad dřezem a drhla zaschlý hrnec. Slunce kolem ní poskakovalo a malovalo na stěny kuchyně podivné obrazce. Neviděla je. Vypadalo to, jakoby se náhle kolem ní vynořovaly starodávné symboly, které jí měly připomenout kým byla.
Začalo to vlastně už v šatně při mém svlékání. Chodbička byla velmi úzká, deštník dlouhý, lístky pořád poletovaly kolem mě a kabelka se rozevírala v nevhodnou chvíli. Do toho všeho jsem si ještě usmyslela, že si svléknu těsný svetr, takže mé krátké šaty se nebezpečně zvedly s ním. To už…
Zprvu to vypadalo, jako úplně obyčejný den. Seděla jsem v autobuse, promrzlá, ještě spící, poslouchající lahodnou klavírní hudbu, která mi alespoň částečně nahrazovala něžné objetí pomalého rána plného vůně kávy, teplé peřiny a medu, který sladí na jazyce.