Sdílený virtuální prostor
Jmenuji se Vilma. Za pár měsíců mi bude padesát let. Asi před půl rokem, ke mně s neodbytnou razancí začaly přicházet mé vlastní vzpomínky, o kterých jsem si myslela, že jsou dávno pohřbeny v mých útrobách. Avšak k tomu, aby bylo něco uzdraveno a pochopeno je zřejmě potřeba opětovný průchod…
Dneska je to přesně měsíc. Přivezl jsi mi věci a nechtěl, abych tady byla. Stále se mi vynořuješ ve snech, vzpomínkách, vůních i různých situacích. Všechny nejsou příjemné. Neudělali jsme tečku.
Na počátku bylo slovo. Stále s námi zůstává. Prodlévá v nás a každou vteřinu chce být projeveno. Můžeme říkat záplavy slov. Dokáže laskat, objímat i nenapravitelně pokřivit, či ublížit. Mocný nástroj nás samotných. Obrovský dar, který tak často a bezostyšně zneužíváme ke svým účelům a mocenským hrám. Bylo to tak…
Miluji sbírání ostružin. Obzvláště, když slunce lechtavě leze po krku a hladí moji kůži svými teplými paprsky, všude voní čerstvě posekaná tráva a z dálky zní kýčovitě dokonalá slepičí a hmyzí symfonie.
Je neděle brzy ráno. Budím se samovolně, se staženým žaludkem po špatných snech. Tíží mě starosti. Různého druhu. Rodiče, můj starší syn, já trýznící sama sebe. Co bude dnešní den? Kam se naše osudy a příběhy rozběhnou? Můžu měnit osud? Už dávno vím, že ne. Jenom mě občas role pouhé…
Vlastně se mi zprvu vůbec nechtělo. Byl to jeden z těch líných dní, kdy mám chuť sedět v křesle koukat do zeleně. Před chvílí pršelo. A právě ten déšť mě povzbudil, abych zvedla zadek a odhodlaně vykročila směrem k zarostlému záhonu. Kdybych jen věděla, co to zase spustí, zřejmě bych…
Občas mě samotnou překvapí, jaký příběh se mi rozehraje pod prsty, běhajícími po klávesnici. Dnešní je jeden z nich. Povídka s nečekaným vyústěním. To je ZAHRADNICE.
Někdy stačí jen jedno jediné slovo, podruhé věta, vyslechnutá na ulici a brány našeho podvědomí se otevřou dokořán, aby nám ukázaly, co je potřeba uzdravit.
A opět bylo ráno. Oči otevřené, mysl probuzená, chyběla jen káva. Zprvu to vypadalo na obvyklý pomalý a trochu líný ranní rozjezd. Avšak jen do chvíle, než jsem uviděla za závěsem oranžovou kuličku. Můj tmavě modrý závěs není úplně zatemňující. Trochu světla i obrazů prosvítá. Jeho jemná struktura dělá takové…
Stalo se to asi před týdnem. Myslela jsem, že to ve mně nezůstane. Naopak. Tlačí se to ven každým dnem více a více. Seděla jsem v nadměrně přeplněném autobusu, všude hluk, pubertální smích a sprosté nadávky, které se zřejmě stávají běžným způsobem komunikace dospívající mládeže. Zřejmě tomu tak bylo vždy.…