Masáž

Je večer.  Správná chvíle, kdy může být člověk trochu osobní. Proč se toho tak často bojíme? Otevřít se, ukázat se ve skutečném světle, jací teď právě jsme? Vše se stále mění. Naše pocity, situace, kterými procházíme. Neustálé změně podléháme i my samotní. Zítra již nebudu tou, která právě píše tyto řádky. Jaká úleva…..

Byla ještě tma, když mě kočky vzbudily svým olizováním a dováděním. Líně jsem se převalovala v posteli, prsty mi protékala kočičí srst a v hlavě tisíce myšlenek. Ranní směna uvnitř mého těla se rozběhla na plné obrátky. Párkrát jsem se protáhla, zakroutila kotníky a zmáčkla ruce v pěst. Proudí. Krev ve mně stále teče a je načase vstát. Sedm hodin spánku přece musí stačit. Stále jsem byla ve tmě. Neobratně, ale zároveň opatrně, abych nešlápla na kočičí ocas, jsem se přesunula šouravými kroky do koupelny. Ucítila jsem známou vůni masážního oleje. Teprve v té chvíli jsem nadšeně rozsvítila. Nachystala jsem si svíčku, olej dala blíž na umyvadlo a svlékla se do naha. Ještě jsem zhasla světlo a kočkám zabouchla před nosem. Stydím se! Ta starší chvíli škrabala na dveře, ale pak to vzdala. Pochopila, že mám svou chvilku.

Stála jsem před zrcadlem, plamen svíce mi dělal zvláštní stíny a světelné mapy po celém těle. Dnes jsem nijak zvlášť dlouhý pohled na sebe nevydržela. Bolely mě bradavky a vlastně jsem se musela trochu nutit, abych na sebe začala sahat. Ještě sundat prsten. Stříbrný kroužek, který mám na prstu od chvíle, co mi ho pod lípou dal. Na znamení lásky. Svazku. Jako důkaz, že to se mnou myslí vážně. Nebo je to symbol naší připoutanosti, či závislosti jednoho na druhém. Každou chvíli je to zřejmě něco jiného. Náš společný čas teče jako divoký proud, který občas doteče až na poušť a vysychá. To se pak oba začneme zalévat aspoň trochou své přítomnosti, nějakým hlubokým rozhovorem, nebo podnikneme něco neobvyklého. Zatím to funguje. Jako vlna slané vody, která ti šplíchne do tváře a ty se úplně probereš a jsi v absolutní přítomnosti. Zasažen vodou a slanou chutí, s plným nosem, lapající po dechu. A pak, pak se můžeš znova svobodně nadechnout. Prstýnek leží na pračce a mně se nechce přemýšlet, jak to máme dnes. Je brzy ráno. Teprve se to pozná.

Z police sundávám voňavý masážní olej, který jsem si sama namíchala. Jeho vůně je podmanivá a sametová. Sladká a svěží zároveň. Je dobře, že se vůně nedají popsat slovy. Otevírám dlaň a nalévám do ní kapku vonící tekutiny. Už první kontakt s pokožkou na nohou mi vlévá do těla blahé pocity. Tahy vedu pomalu, až obřadně. Snažím se na nic nemyslet. Prsa stále bolí. Nejdříve namasíruji nohy, pokračuji na rukou a pak se konečně dostávám ke středu těla. Chvíli se zastavím, dívám se na sebe ve svitu svíce a snažím se vzpomenout, jak vypadalo moje tělo před třiceti lety. Měním se. Dva porody, kojení, mnoho mužských těl, která se mi přiblížila natolik, aby na mně zanechala své otisky. Kéž by šly smýt, spláchnout, rozmasírovat. Nechat si na sobě jen to své. Čisté, nepokřivené a zdravé. Projede mnou dávný smutek a bolest mi zkřiví tvář. Vzpomínky na stará sexuální ublížení se začnou vynořovat jako duchové rodící se přímo přede mnou. Oči začnou vypouštět slanou tekutinu a já opětovně volám:“ Dost! Zůstaňte kde jste “, šeptám. Už je to pryč.

Překotně nabírám olej do dlaně a začínám masírovat břicho. Ano, bývalo pevnější. Mé děti jsou už velké. Jsou zdravé a já měla nádherné porody. Tolik jsem toho zvládla. Zpomaluji pohyby a mezi prsty mi zůstává povolená kůže a podkožní tuk. Ano vím. Měla bych cvičit. Ještě se to může zlepšit. Už jsem unavená. Hlavou mi prolétnou všechny ty hodiny běhu, smrad posiloven, igelitové sáčky plné mého potu, kterými jsem se obalovala, abych zhubla, byla krásnější, dokonalejší, víc přitažlivá a žádoucí. Pro koho vlastně? Nikdy ne pro sebe. Neustálý tlak zvenčí. Musíš, měla bys, makej!
Stojím, dívám se na sebe, ruce položené na vypouklém břiše. Je mi trochu zima. Další kapka oleje a přecházím k bolavým prsům. Opatrně, něžně, téměř neznatelně natírám i je. Od mala se mi vysmívali, že je mám malá. I přesto jsem dokázala kojit tři roky své dítě. I přestože jsem měla údajně malá prsa byla jsem vdaná a předtím i potom potkala mnoho mužů, kteří si na ně chtěli sáhnout. I přesto všechno, jsou stále jen moje. Teď už ano. Nechci na nich nic měnit, ani je spoutávat kosticemi v podprsenkách, nebo korzetem, či zvedacími podpůrnými efekty. Tak dlouho jsem je trápila. Sebe jsem trápila.

Další kapka oleje stéká po obličeji. Jemně masíruji každý kousek, abych nezapomněla na jedinou vrásku, značící se mi v kůži. Tolik vzpomínek, prožitků a moudrosti. V těch čarách je zapsán můj dosavadní příběh. Vše, čím jsem prošla a co si nosím hluboko uvnitř. Laskám se s každým záhybem, jakoby bylo možné něco poupravit nebo změnit. Usmívám se, při představě pohyblivých vrásek, které si mohu posouvat po obličeji, kam se mi to zrovna hodí.
Na mastném, voňavém obličeji mi ulpívají stříbrné vlasy, které jsem zapomněla stáhnout gumičkou. Olejovýma rukama, jemně spoutávám své kadeře do spony. Už voní i ony. Před pár lety jsem se rozhodla přestat si barvit vlasy. Už jsem nechtěla být někdo jiný. Cesta pravdy je neúprosná. Setkala jsem se s mnoha protichůdnými názory. Taková mladá a nechává si šedivé vlasy. Proč? Vždyť je to zbytečně brzy. Vypadáš starší. Copak se takhle budeš líbit mužům? Jak směšné! Celý život, už od malinké holčičky jsem se chtěla někomu zalíbit. Být krásná, přijatá, milovaná. Jak dobře to všichni známe. Tolik bolavých duší. Davy nedostatečných žen u mužů, celý život předstírajících, aby byli přijatelní, přitažliví a hodni lásky.

Dívám se do zrcadla a vzpomínám, jak jsem si nůžtičkami na nehty, u dvojky vína a oblíbené hudby, odstřihávala zbytky barevných pramenů a z koupelny vyšla jako střapatý, rozverný kluk. Téměř rok a půl jsem se klubala sama pro sebe v žensky vypadající bytost s delšími vlasy, které nosí princezny a víly. Teď už jsou dlouhé a já si s nimi ráda hraji. Ano vypadám jinak. Seriózně, říkají. Vidím to i venku. Muži mi častěji otevírají dveře, řidiči na přechodu stavějí téměř vždy, když uvidí mou stříbrnou hlavu a já se jen usmívám a říkám si,, proč jsem to neudělala dřív?!“ Ano jsem ještě mladá na stříbrné vlasy. Ale jsem to já. Opravdová sama k sobě i k ostatním. Zdálo by se, že jde jen o vlasy. Ale během dlouhého procesu odrůstání se mi v životě začaly ukazovat všechny iluze, které jsem si vytvořila, všechny lži, kterým jsem byla ochotná uvěřit a jít slepě za jejich blikotavým zrádným světlem až do bažin. Naštěstí jsem neutonula. Ochota uvidět pravdu, i když kolikrát pěkně štípala, jako sůl nasypaná do čerstvých ran, mě vždycky vrátila zpátky nohama na zem. Zřejmě na tom něco bude, že s přibývajícím věkem můžeme růst do moudrosti. Když ji k sobě pustíme a nesnažíme se ji znásilnit. Jako já, teď své stříbrné vlasy v těsném úvazu.

Olej se vsakuje do kůže. Oblékám si župan, rozpouštím vlasy a cítím obrovskou voňavou úlevu, která mě objímá a vtéká do každé buňky mého těla. Byla to jen chvíle. Masáž. Dotyk, který pronikl až dovnitř.

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Šik
8 dní před

Krásně vyprávěn koloběh moudrosti v běhu světa….Hezký večer, Brigito

Vlasta
Vlasta
10 dní před

Skvěle napsaný článek. Vše, co napíšeš Bi,mě osloví, je mě při čtení tvých příspěvků dobře.

Tomáš Vodvářka
Admin
10 dní před

Mazlivý a současně navýsost moudrý text, Brigito.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial