Sdílený virtuální prostor
Čas od času se mi to stane. Zůstanu doma s nachlazením a dojde mi v plechovce káva. Jasně. Mohla bych si pro ni skočit do blízké večerky, ale tam mají jen ty nic moc druhy. Neříkám, že jsem nějaký znalec, ale prostě mi některé chutnají více a jiné méně. Ale…
Dnes trochu toho realismu v pár slovech Jsme jako dva zvadlé tulipány ve váze, čekající na živou vodu ve snaze, prodloužit své společné žití. Jsme jako dvě unavené komety, co vedle sebe slabě svítí. Jsme odděleni tvými NE a mým nekonečným čekáním na dotyk zlatých lásky nití. Jsme jak dvě…
Když jsem se probudila, byla ještě tma. Probouzím se velmi brzy. Jako bych nechtěla něco propásnout. možná je to tím, že mám lehké spaní a hned z rána se kolem mě prohání kočky. Ve tmě přichází myšlenky na všechno možné. Ne jenom temné, jak by se mohlo prvoplánově zdát. Moje…
Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?
Který názor je ten správný? Má vůbec pravda patent na rozum? A jak vlastně vypadá? Už jako malá holka jsem se asi hodně ptala a moc nad vším přemýšlela. Z toho vyplývá, že jsem byla taky bezmezně důvěřivá a naivní.
Probudilo ji tiché kapání deště na okno. Věděla, že dnešní den bude jen odpočívat a nic nemusí. Pokoušela se ještě usnout. Muž vedle ní spokojeně pochrupával, ponořený do svého světa. Rozhlížela se rozmazanýma očima po stěnách, oknech a stropě, jakoby měla právě tam najít pevný bod svého ukotvení. Pořád se…
Všude kolem byla ještě tma a ticho. Ranní klid, který miluju od té chvíle, co se mi narodily děti. Byly čtyři hodiny ráno. Opět mě probudil stažený žaludek. Vzpomínka na včerejší nepovedený večer, který se přidal do řady těch nevysvětlených situací, plných mlčení a divných pocitů. Nepřítomně plním lžičkou kávovar…
V teple domova se i studené myšlenky ohřejí. Ve voňavém teple domova, stává se každé ráno nadějí, která naplní nový den. Kolem vonící skořice, zůstává uvnitř těla, jako poprašek chvil, které jsem prožít chtěla a teď tu se mnou plynou ránem. Potichu tiká čas. Kapkami vody, při mytí nádobí, se…
Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou. Venku mlhavo a nevlídno, mohlo by se zdát. Přesto mě to táhlo ven. Projít se, pomalým krokem, beze spěchu, i když do práce, s každým našlápnutím proplout mlhou a možná i něco uvidět. Mám velmi ráda podzimní rána zahalená…
Uprostřed zpráv plných války a energetické krize, uprostřed lidské rozdělenosti a politických bojů, přišla ke mně bez zeptání Vilma a začala vyprávět své vzpomínky. Kolik jich bude, vůbec netuším. Každopádně jsem díky ní pochopila, že osobní příběhy každého, jednotlivého člověka, jsou nedílnou součástí nás všech a žádné téma by nemělo…