Plamínky

Dnes posílám něco na ochlazení. Jeden zimní příběh, který se mi stal. Zrovna dnes jsem si ho potřebovala opět připomenout. Třeba v něm naleznete i něco pro sebe.

A opět bylo ráno. Zase jsem kráčela po hrbolatém chodníku směrem k autobusové zastávce plné postávajících lidí. Dneska se hloučkovali více, než kdy jindy. Hodně totiž foukalo a vzduchem poletovaly sem tam, opuštěné sněhové vločky. Vypadaly trochu nepatřičně, protože chodníky byly suché, stromy holé a teď, zničehonic začal padat z nebe ledový cukr. Vypadalo to spíše, jakoby se přetrhla tam nahoře někomu peřina a její náplň teď padala na hlavy nás dole. Dost jsem se navlíkla. Až moc, řekla bych. Moc velká zima nebyla. Můj obličej byl zřejmě dostatečně teplý, neboť ve chvíli, kdy jsem ho nastavila na odiv padajícím kousíčkům ledu, začaly se na něm rozpouštět. Můj vnitřní žár je vcucnul do kůže. Rozpustil svým teplem.

Z mých úvah mě vytrhl přijíždějící autobus. Přede mnou se objevila tvář známé ženy, se kterou jsme se dlouho nepotkaly. Vtiskla mi na pravou i levou líci horký bosk, objala a prohodila pár slov, než jsem se zařadila do nastupujícího davu. Zase ta vroucnost, pomyslela jsem si. Ta lidská, teplá, člověčí. Docela mě to v jejím případě překvapilo. Nikdy dříve jsme se takto nezdravily. Vždycky jsem bývala spíše já sama tou, která se láskyplně, možná pro někoho nenasytně, vrhala do každého objetí a mlaskavého pozdravu. Už když jsem byla malá holka, sálal ve mně oheň nadšení, radosti a optimismu. Milovala jsem, když jsem mohla někomu pomoct, jen tak pro radost. Milovala jsem, když se kolem mě lidé smáli a byli šťastní. A tak jsem všechny bavila, stavěla se na hlavu pro jejich štěstí a nic nebyl problém. Začala jsem dostávat co proto. Možná, abych zjistila, co vydržím. A já se dlouho smála a stále hořela. Když mi někdo sfoukl plamen, našla jsem jiný zdroj světla, abych mohla začít opět plát. Běhala jsem sem a tam, byla neklidná, měla kolem sebe spoustu lidí a hledala neustále zapalovač svého ohně u všech ostatních. Četla jsem mnoho moudrých knih, poznala nespočet mudrců a pořád můj ohýnek plápolal slaběji a slaběji. Pak jsem našla zaručený způsob, jak to udělat, aby hořel stále. Pomáhat! To je ta cesta. Tolik lidí přece potřebuje pomoci, tolik kolemjdoucích potřebuje vlídné slovo, pohlazení, či jenom vyslechnout. A já to všechno dělala. Stále, neúnavně a bez přestání.

Jednoho dne mi pohlédla do očí cizí žena. Neznámá kolemjdoucí. Bylo to v čase, kdy jsem ještě rozlišovala lidi na optimisty a depresisty. Ty druhé jsem chtěla vždycky chránit, pomáhat jim a hlavně je rozesmát. Chtěla jsem je přetvořit v nezlomné optimisty.

Neznámá žena, s hlubokým pohledem, měla v sobě tolik smutku a bolesti, že při pohledu na ni by se i ten nejtvrdší kámen ustrnul. Potkaly jsme se na ulici. Když jsme se míjely, zastavil mě její pohled. Zpomalila jsem. Podvědomě jsem se na ni usmála a vlastně jsem to chtěla i po ní. Jeden úsměv. Na světě je přece tak krásně! Otočila hlavu směrem ke mně a tichým hlasem pronesla :„Dej na sebe pozor děvčátko. Ať nevyhoříš, jako já…“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, neschopna pochopit význam jejích slov. Musela jsem mnohokrát upadnout, ležet na zemi a zase se zvednout, než jsem to konečně pochopila. Dlouho mi trvalo přijmout a uznat, že tím zdrojem mého světla jsem já sama. Zrovna dnes, uprostřed vší té laskavosti a ranní vroucnosti jsem si na její slova vzpomněla.

Rozhlédla jsem se po autobusu. Náhle jsem pod těžkými kabáty a zimními bundami uviděla plápolat ohýnky. Každý jinak silný, různě hřejivý a odlišně veliký, či silný. Ale byly tam. Všichni je máme. Jaká úleva. A tak se zase usmívám, sundávám si čepici a rozepínám kabát, kdyby někdo chtěl uvidět ten můj plamen. Zima, led a chlad se totiž rozpouští teplem…..

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články