Výstava

Jmenuji se Vilma. Za pár měsíců mi bude padesát let. Asi před půl rokem, ke mně s neodbytnou razancí začaly přicházet mé vlastní vzpomínky, o kterých jsem si myslela, že jsou dávno pohřbeny v mých útrobách. Avšak k tomu, aby bylo něco uzdraveno a pochopeno je zřejmě potřeba opětovný průchod bolestí a znovuotevření zcela nezhojené rány do hloubky. Pro úplné přijetí a odpuštění, je po čase zřejmě nezbytné, projít celou situací znovu. Do nejmenších detailů, které jsem schopna uvidět až teď, s odstupem času. Nejinak tomu bylo i dnes. Mou vzpomínku vzkřísil obraz, který jsem uviděla někde na internetu. Byla na něm žena na ulici.

Onoho dne, svítilo slunce. Bylo teplo a já se těšila. Od rána jsem byla nedočkavá, protože jsme s mým tehdejším přítelem Štěpánem měli mít setkání. Procházeli jsme v posledních měsících krizí. Neměl na mě čas. Jeho pracovní tempo nabíralo na obrátkách a propast mezi námi se zvětšovala, jako černá díra, připravená sežrat poslední hezké chvíle, které jsem si pamatovala. Po dvou týdnech odloučení to vypadalo na krásné odpoledne. Byla jsem plná nadějí. Ráno, do telefonu mi říkal, jak se těší. Těšil se tak moc, že přijel jako obvykle pozdě. Seděla jsem připravená na gauči a snažila se ho opět omlouvat. Když zazvonil dole pod domem, vyběhla jsem radostně, jako splašená, avšak mé nadšení mě přešlo hned po prvních vteřinách. Vůbec nevylezl z auta, aby se se mnou přivítal. Seděl v kabině a čekal, až konečně přisednu. Ve tváři únavu a po radosti, že mě vidí, nikde ani památka. Vyjeli jsme. V autě bylo dusno. Cítila jsem svou narůstající zlost. Věděla jsem, že je to můj problém. Začala jsem na něm hledat chyby. Nic jiného jsem nebyla schopna uvidět. Řekla jsem mu o svých pocitech. Cesta plynula, slova byla vyřčena a situace se mezi námi pomalu uvolňovala. Mluvení nám vždycky pomáhalo.

Dojeli jsme na místo, vystoupili a ve chvíli, kdy mě Štěpán chytil za ruku, věřila jsem, že dnešní setkání bude opět začátek něčeho společného, krásného, co jsme dokázali prožívat pokaždé, když jsme si dali vzájemnou pozornost a čas. Za poslední rok toho bylo čím dál méně. Hradby mezi námi rostly a bylo velmi těžké dohlédnout až za zeď, na život toho druhého. Obyčejné držení za ruku mi v tu chvíli přišlo, jako zázrak. Čas příjemně plynul a my, společně ruku v ruce, vstoupili do kavárny. Štěpán měl narozeniny. Pozvala jsem ho. Po zákusku a klidném rozhovoru jsme se vydali do předsálí galerie. Za pultem načesaná dáma čekající na naše přání. A bylo ticho. Můj muž vedle mě stál a neřekl ani slovo. „ Budeš mluvit ty, nebo mám já?“, zeptala jsem se. „ Tady se jako platí?“, vyhrkl nesmyslně na důchodkyni, která zvedla obočí a pronesla: „ Samozřejmě. Pokud chcete vidět celou výstavu, pak jedna vstupenka vychází na sto korun “, pronesla informativním tónem. Podíval se někam k mým nohám a dost razantně a neomaleně, bez ohledu na obecenstvo vyhrkl: „ Hm, tak to mě musíš založit.“ „ Nepřišla mi ještě výplata.“ Zalapala jsem po dechu, do očí se mi nahrnuly slzy a pěsti jsem zaťala v pěst. Obě důchodkyně se na mě podívaly udiveným pohledem a já se staženým žaludkem, v rozpacích a ponížená, vytáhla nepřirozeně rychle peněženku z kabelky a zaplatila za oba. Starší ze dvou dam smutně vzdychla a ta druhá, jen nechápavě zakroutila hlavou.
Štěpán stál opodál a prohlížel si plastiku za mými zády, jakoby se ho to celé ani netýkalo. Třesoucí se rukou jsem převzala lístky a vyrazila do první výstavní místnosti v naději, že tuhle trapnost na chvíli zaženu pohledem na něco krásného.

Vstoupila jsem do potemnělé místnosti plné fotografií týraných zvířat. Jako první jsem uviděla obrovskou černobílou krávu! Musela jsem se té absurditě usmát. Možná to byl spíše jen křečovitý škleb. Najednou se mi špatně dýchalo. Bylo tam přítmí, naštěstí jsme byli jedinými návštěvníky a nikdo neviděl můj zkřivený, bolestný výraz v obličeji. Narůstala ve mně zlost. Svíjela se mi v břiše, jako jedovatý had, který potřebuje uštknout, nebo mě sežrat zevnitř. Chtělo se mi zvracet a plakat zároveň. Slzy jsem nechala volně odtékat, jako vysychající pramínky horského pramene. Štěpán se procházel po místnosti a znalecky si prohlížel znetvořená zvířata na fotografiích, která jsme my lidé téměř utýrali k smrti kvůli svým pochoutkám, potřebám a parádě. Nesmyslnému pozlátku, které příští rok vyjde z módy. Vybuchla jsem, jako kvílející lokomotiva ve chvíli, když jsme stáli před fotografiemi kuřat zachycených v klecovém chovu. „ Není ti to trapné, takto mě ponižovat před ostatními?! Proč jsi mě vlastně někde zval, když nemáš ani na lístek?! Přijde ti normální, jak se ke mně chováš?! Jsem nějaký tvůj sponzor, nebo proč vlastně spolu jsme?! Tak dlouho jsme se neviděli a ty mi zase tohle uděláš?! Chováš se jak rozmazlený fracek! Na cigára, benzín a pivo, to máš vždycky! “, vychrlila jsem ze sebe záplavu vět. „ Nekřič, prosím tě. Nějak jsem tento měsíc nevyšel. Nevím, jak ti o tom mám říkat.“ Stál bezradně přede mnou a já už brečela z plných plic. Snažila jsem se uklidnit. Dělala jsem nesmyslné kolečka po místnosti plné fotek zubožených zvířat a cítila se jako jedno z nich. Unavené, utýrané, sevřené v kleci osudu, života, situací a svého strachu. Pořád se bojím! Své samoty. Pořád samu sebe nemám dost ráda. Neustále se nechávám oblbovat jeho ublíženeckými kecy a na sebe neberu ohledy. Hlavně, aby byl klid a žádné scény. Kurva, do prdele, proč si to pořád dělám?!!!

Znovu jsem stála před ní. Obrovská, černobílá smutná kráva, mě probodávala svýma hlubokýma žalostnýma očima. Jako bych se koukala do zrcadla. Stála jsem před ní dlouho a slibovala si, že tentokrát to dokážu. Utřela jsem si poslední zbytky řasenky. Dlouho jsem smrkala. Čekala jsem, až se mi úplně uklidní dech a ruce se přestanou třást. Zůstala jsem tam sama. Ve tmě. Uprostřed své vlastní osobní konfrontace. Vyčerpaná, unavená a ponížená, jsem rychlým krokem kráčela k východu. Jedna z uvaděček potichu hlesla do mých zad: „ na shledanou “ a já ještě zrychlila. Přála jsem si být neviditelná, rozplynout se v mlze, která se venku právě začala rozpínat. Moc jsem chtěla, aby už tam nebyl, aby se mi to všechno jenom zdálo, abych už ho konečně přestala chtít, potřebovat, omlouvat. Prostě aby se to celé nikdy vůbec nestalo.

Málem jsem si ho v té nastalé mlze ani nevšimla. Možná by to tak bylo lepší. Stál u zdi se svým tradičním trpitelským výrazem a kouřil kdoví kolikátou cigaretu. Nebyla jsem schopna slova. Šla jsem mlčky před ním až k parkovacímu místu jeho auta. Představa společné cesty domů byla pro mě absolutně nepřijatelná. Neřekl ani slovo. Chvíli jsme stáli naproti sobě. Znovu si zapálil a já se právě v ten moment rozhodla. Kousek od parkoviště bylo nádraží. „ Máš pro mě ty gumáky, prosím tě? “, zeptala jsem se tiše. „ Jojo, jasně, však si nasedni, vždyť tě zavezu až domů “, snažil se o smířlivý tón. „ Ne díky, pojedu sama. Společnou cestu fakt nezvládnu. Nějak to celkově už nezvládám. Dej mi prosím ty gumáky, kdoví kdy se zase uvidíme.“ Podíval se na mě vystrašeně. „ Tak jsem to zase posral no. Můžeš mi to odpustit?“, ptal se jako už tolikrát. Začala jsem brečet a hlas se mi zlomil v půli slova nevím. Podal mi tašku s gumáky a já bez rozloučení utíkala k nedalekým kolejím. Třeba budu mít štěstí a něco pojede. Na nástupišti nikdo nebyl. Podvědomě jsem se ohlížela, jestli už odjel. Pořád tam stál a čekal.

Ne! Dneska už ne! Nesmíš být měkká! Je to pořád dokola, to se nezlepší. Buď nemá čas, nebo peníze, nebo mu něco je, nebo, nebo….Tisíce výmluv a od tebe se pořád čeká pochopení. Nemá to cenu rozumíš! Tak už to pochop! To všechno kolem jsou jenom zbytečné kecy, omáčka, růžová vata a skutek utek! Řvaly na mě moje útroby a jedovatý had se kroutil. Slzy mi dávno vyschly. Zůstaly po nich jen černé rýhy od řasenky, která ulpívala na mých zvadlých řasách.

Stála jsem na nástupišti, uprostřed svého života, který mi sám drsně ukázal směr. V rukou modré gumáky, jako připomínku našich společných kroků, jako zablácený symbol časů, které zřejmě mizí v nenávratnu naší paměti. Společný čas se zastavil a rozdělil naše srdce na dvě poloviny. Jako mé gumáky na levou a pravou nohu. Kdo udělal chybu, kam všechno krásné zmizelo, zůstává ještě něco? Ptám se pořád dokola a před sebou oči malého chlapce, který neví co dělat, jak se chovat, jak žít… Jsou to tvé oči. Dívají se na mě prosebně a upřeně. Přála jsem si být tvou ženou. Jak já si to dlouho přála, pane bože. Jak dlouho jsem věřila tomu, že se to stane. Tak moc jsem chtěla, možná naposled zakusit lásku a štěstí, které podlamuje kolena.

Místo toho jsem stála na perónu, celá zkřehlá, zmrzlá a sama na opuštěné vlakové stanici. Ano realita bývá často diametrálně odlišná od našich naivních představ. Snít se ale musí, sakra! O čem by ten život vlastně byl?! Co by nás hnalo dál? Do těch nekonečných setkávání a opouštění, útěků a zase návratů? Mají to tak všichni, nebo jen moje chorá mysl dokola přemílá, co by kdyby a jak by to bylo krásné a bla bla bla?!

Podvědomě jsem se ohlídla, jestli tam ještě stojí. Zrovna vyjížděl z parkoviště. Rychle jsem strhla hlavu zpět, aby si snad nemyslel, že mi na něm záleží. Cítila jsem jeho pohled v zádech, i když byl tak daleko. Jen blikající barevná tečka na silnici, směřující domů. Nebo někam jinam? Stáhl se mi žaludek. A co když o něj přijdeš?! Tohle chceš? Ano chci! Už nemůžu dál. Jeho opětovné výmluvy, lži a vytáčky. Copak se to dá vydržet do nekonečna? Uvnitř jsem už tak pokrčená, shrbená, ohnutá samým pochopením a omlouváním, jako pečící papír, který zmuchláš, než ho před pečením opět rozprostřeš na plech. Ano. To je přesná představa.  Kolikrát jsem se takhle znovu a znovu rozprostírala, jako nepopsaný list papíru, aby mohl vše napravit, urovnat, abych s ním mohla být konečně šťastná? Tak proč pořád nejsem, do prdele?

Vztekle jsem chodila po nástupišti tam a zpět, nikde nikdo a já,  jako divoký býk v ohradě, s červenými kalhotkami na hlavě neviděla, neslyšela a vlastně už ani nechtěla žádné vysvětlování. Mobil mi opět nesmyslně pípal jednu zprávu za druhou. Dělala jsem, že si ho nevšímám. Nad hlavou se mi rozeznělo služební hlášení o zpoždění vlaku. Minimálně dvacet minut. V téhle zimě? Není se tady ani možnost schovat. A dobře mi tak. Pěkně si to vyžeru se  vším všudy. On si sedí ve vytopeném autě a já tu mrznu. Však si za to můžu sama. To ta moje vznětlivá povaha.

No jasně, ještě se začnu obviňovat! To už tady dlouho nebylo. Tak on tě využije a ty se budeš ještě trestat a nadávat si, že si nedržela hubu a poslušně nejela s ním? Ty fakt nejsi normální!! Stop! Okamžitě se vzpamatuj a mysli! Telefon cinkal dál. Bylo mi to jedno. Teď ty jeho bláboly číst nemusím.

Narychlo jsem hledala náhradní dopravu. Kousek bylo autobusové nádraží. Joooo! Jede mi to za čtvrt hodiny. Tak to mám co dělat. Aspoň se zahřeju. Vydala jsem se k podchodu a rozhodla se zkusit zkratku. Tu cestu jsem vlastně vůbec neznala. A o to právě jde, nebo ne? Konečně vyzkoušet i jiné cesty, než známé, okoukané a mnohdy pěkně sešlapané a špinavé pěšiny. Dýchala jsem zhluboka, srdce mi bilo jako kostelní zvon, ale pomalu se mi ulevovalo. V mé hlavě se to uklidnilo. Soustředila jsem se jen na cestu a kolemjedoucí auta. Občas někdo zatroubil. Šla jsem blbě. Nevadí. Už je to jenom kousek. K zastávce jsem doběhla na poslední chvíli. Celá zpocená, ubrečená a třesoucí se, dosedla na sedadlo úplně vzadu. Tam to mám nejradši. Vždycky mám pocit, že jsem tam chráněná a mám dokonalý přehled, co se kolem mě děje.

Ty jsi trapná! Kdyby si radši konečně pochopila, co se děje ve tvém zpackaném životě! Začalo to ve mně zase nekompromisně řvát. Cink. Další zpráva. Rychle jsem vytáhla mobil a vypnula zvuky, aby to nikoho nerušilo. Bože! To jsi celá ty! Hlavně, ať jsou všichni spokojení! A co ty?! Kdy budeš spokojená ty?! Kdo vlastně jsi?! Hm. Hodně dobrá otázka. Kdo jsem vlastně já? Kromě mé podoby v zrcadle a mého jména mě nic nenapadlo.

Dívala jsem se roztěkaně z okýnka a snažila se venku zachytit, alespoň náznak své spokojenosti. Záblesk, či vzpomínku toho, co mi dělá dobře, jakým člověkem jsem uvnitř a kým bych se ráda stala. Na chodníku jsem uviděla procházet mladý pár s malým dítětem. Muž držel ženu za ruku a malé dítě nesl na své druhé silné paži. Smáli se. On ji políbil. Co bylo dál už nevidím. Projeli jsme kolem dost rychle. Náhle jsem ucítila nebývalé teplo a začala se usmívat. Ano. To jsem si vždycky přála. Rodinu. Děti, nebo alespoň dítě. Muže, který se postará se mnou, protože je chlap. Nebo možná ještě není, protože je mladý, ale chce se jím stát. Chce stejné věci jako já. Ano. Zatím to jen hledám. Nenacházím. A co když to nepůjde? Možná jsem to měla jen uvidět, abych si vzpomněla, co chci já. Anebo možná jsem to měla zahlédnout, abych uvěřila, že se to ještě může stát.

Co dál? Nepřestávej přemýšlet nad tím, kým jsi uvnitř. A jak se to pozná? Třeba podle toho co nemám ráda? Ponořila jsem se do sedačky, zavřela oči a cítila se unavená. Telefon mi stále vibroval v kapse. Konečně jsem ho vytáhla a podívala se na displej. Několik zpráv plných omluv, výmluv a slibů. Kolikrát jsem tomu uvěřila? Už ani nevím. Vlastně se v tom pěkně plácám, jako ryba bez vody.  Svými trapnými ústupky se vždycky snažím doplácat ocasem alespoň k malému pramínku vody, abych to přežila. Vždyť to není tak hrozné, říkám si pokaždé. Je hodný. Nehádáte se. A to je celé. Copak jsem opravdu tak neskutečně zlomená tím, co se mi dělo dřív, že přijímám tak málo a stačí to? Kdo mě to má naučit, co je málo a co moc? Proč jsme se vlastně potkali? Protože jsme oba zoufalí a bolaví, neschopní ze sebe vyždímat více lásky a pozornosti, protože už nic nezbylo?

Vystoupila jsem z autobusu, vzala do ruky telefon a chtěla mu všechno říct. Úplně všechno, co mám uvnitř, aby se stal alespoň na chvíli součástí naší společné, nekonečné hry. Zvonilo to dlouho. Nebral to. Chvíli jsem čekala, jestli se ozve zpátky. Zkusila jsem to znovu. Po další chvilce cinkla zpráva. Na displeji jsem si přečetla : PROMIŇ NEMÁM TEĎ SÍLU NA TELEFON.

Stála jsem na rušné ulici, kolem mě proudili uspěchaní lidé a já najednou věděla moc dobře co udělat. Hand v břiše se uklidnil a sevření mezi námi se mým rozhodnutím, nadobro přetrhlo.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články