Louka
… přivřete oči a slovo „louka“ v puse jemně poválejte jako vlažný, žlutým máslíčkem politý kynutý knedlíček naplněný tmavě modrou borůvkovou kašičkou.
Louka.
Právě jsme se vrátili z výletu na Budeč. Máme to tam rádi a Stella tenhle zapomenutej kout miluje víc než na kostičky nakrájenou dušenou šunku. Na vrcholu kopečku nad vesnicí Zákolany (ano té, kde se narodil Tonda Zápotocký, jehož socha v nadživotní velikosti stojí dodnes uprostřed vsi), na lidi takové louky trpělivě čekají.
Na kopečku nad vesnicí stojí více jak jedenáctset let kostelíček sv. Petra a Pavla, který hlídá místní hřbitůvek tichý jako opuštěná kniha. Ke kostelíku dojdete z vesnice cestou, kterou objímá třešňová alej a všude kolem jsou jen a jen louky.
Louky…
Právě v těchto dnech se můžou proměnit v cokoliv, co vás napadne.
Jsou řekou. Jsou mořem a někdo v nich dokáže vidět hladinu rybníka, kterého se v okolí nedostává.
Louky…
V dobách batolecích patří mezi první místa, kam nás matky posadí, nebo dají na čtyři a mohou odpočívat. Pichlavé konečky stonků, všude lezoucí broučci, poletující motýli a různobarevné květy zabaví každé mimino tak, že není třeba se obávat jeho úprku po čtyřech do vzdálenosti delší než na dosah ruky.
Louky…
V dobách školních dnů se stávají místem ke sběru všeho rostoucího k následnému lisování stonků, listů a květů do našich prvních herbářů.
Louky…
V době naskakujících pupínků dospělosti po tvářích zrajících holek a kluků jsou rozlehlé a vzrostlé louky skrýší před světem, který jim nerozumí. Ulehnutím mezi stébla se takový človíček dokáže ztratit světu a mít přitom kolem sebe život a nad hlavou nebe, do kterého se dá v leže na zádech sáhnout.
Louky…
Dokonalý azyl pro dospělé. Chůze skrz ně lechtá lejtka a hladí kolena. Rozevřené dlaně se při chůzi nechají šimrat špičkami klásků různých trav a člověk se snaží víc a víc chodit pomalu, protože dotyky louky jsou čarovné.
Louky…
Letní louky lidem v podzimu života vyprávějí o všem, s čím se takoví lidé v žití setkali. Mezi stébly vidí sebe jako děti, své děti jako svatojánské mušky a děti svých dětí jako vzpomínku na životaběh.
Louky…
Louky jsou ty nejnádhernější koncertní sály a výstavní galerie. Jsou dlaněmi Pána Boha, jsou třpytivými prstýnky našich matek a dobrodružnými stezkami našich tátů.
Louky…
… přivřete oči a slovo „louka“ v puse jemně poválejte jako vlažný, žlutým máslíčkem politý kynutý knedlíček naplněný tmavě modrou borůvkovou kašičkou.
Nebo lépe…najděte takovou louku, zpomalte krok a začněte si představovat… Nastal čas luk!
Nevím, čím to je je, ale mám pocit, že je letos hodně kopretin. U nás na prajzké jsou louky u hranic s Polskem, kam nikdo nechodí, takže občas dám hubu do kopretin. Marku, pěkné.
Dát hubu do kopretin… krásný, Tome. U nás trochu zpozdene. Pivoňky teprve praskly a růže pořád nalita poupata. Zahrade v očekávání. Louky kvetou a kopretinek je na nich taky letos víc. Krásný pořád ještě jaro přeju
Dík! Tak.
A dneska odpoledne jsem si i já kochání loukou užil. Usadil jsem se na sluníčku do křesla na terase, a čučel na louku. I to mně stačilo. ;o)
Málo je často víc než hodně. Jen to vidět, Vladimire. Kochejte, co to půjde. Jeden nikdy neví… Já se kocham u Vašich slov.
Tak to je fajn! A na rozdíl od louky ani není zapotřebí přitom po mně šlapat, že?
;o]
Tak jsou tu dva básníci, jeden, p. Gottwald, ve verších a druhý, v próze, vy. Krásné, jako obvykle.
Děkuji, Pavle, rozhodl jsem se tady v tom prostoru snít. A pokud moje snění dělá radost dalším – je snít dobré. Hezký dny vinsuju
Tvé snění sdílím.