Tahle věta je nenápadná a zvykle následuje klidná odpověď, jež je v různých věkových kategoriích muže rozličná. V mém případě však velmi zásadní a osudová.
Jsme tím starým sejmutí, až to hezké není. Zúročila se v něm nejen bída objektivních příčin, co posílila rozdělení už tak rozděleného, ale i naše nedůvěra ve všechno. Jde nám ale všem o dobré nadechnutí. O ty takzvané plíce…
Ono sa obyčajne drží minúta ticha…je to prejav úcty, známy prakticky na celom svete. Ja som dnes ráno pozerala video, ktoré mala dve minúty…bolo takisto tiché, bez slov…
V románu Moji slavní bratři, kterým Howard Fast připomněl světu neméně slavné makabejské povstání, je věta, která mi zní v mysli celý život. Pane, od této chvíle neprosíme o odpuštění, ale pouze o sílu.
Hlavu jsem rvala do časopisu a modlila se, abych už mohla vypadnout. Radši jsem schovala obličej do dlaní. Nic nepomohlo, cítila jsem jejich propalující pohledy. Nedalo se tam dýchat. :))
Dokonce i já charakterní a seriózní čtenář jsem se neubránil tomu, aby se mě v roce 2020 dotkl český bulvár.
Had! Někdo odvrátí oči. Někdo dostane odvahu a dotkne se ho. Není slizký, je hebký a hladký. Jeho tělo klouže po dlaních. Ty hade! není správná nadávka. Tak jak to bylo s tím nejznámějším hadem? Had za to nemohl, věřte mi…
Nie, nepomýlila som sa, nejdem písať o tom, čo by deti napísali „Ježiškovi“ – na listy Ježiškovi s prosbami o darčeky je už aj tak neskoro, nestihol by to ani online. Mám naozaj na mysli listy, ktoré deti píšu Bohu…
Každý, kdo je jen trochu ženatý nebo provdána jistě potvrdí, že je dobré na tuto fysiologickou entitu tu a tam resignovat.