Manželské toccaty a fugy. Jaký dárek by sis přál, můj milý?

Tahle věta je nenápadná a zvykle následuje klidná odpověď, jež je v různých věkových kategoriích  muže rozličná. V mém případě však velmi zásadní a osudová.

Principem obdarování – aspoň dle mne – jsou dvě polohy. Snaha dárce způsobit obdarovanému radost a nadšení obdarovaného při obdržení daru. Jelikož je všechno na světě relativní, je někdy tato jednoznačná rovnice zcela asymetrická.

V počátcích našeho poklidného soužití v dobách malé majetnosti jsem byl rád za pěknou košili, sadu pestrých slipů s žertovnými nápisy, případně vstupenku na koncert oblíbené skupiny. Se stoupajícím věkem a trochu lepším ekonomickým postavením začala mé ženě růst chuť k experimentům.

Jedny vánoce jsem rozbalil větší krabici, v níž byla menší a v ní ještě menší, aby nakonec vypadla obálka, v které bylo oznámení, že jsem se stal žákem učitelky francouzštiny a to ryze soukromým a jediným. Tedy situace, že bych třeba nebyl vyvolán a mluvnické martyrium by odskákal spolužák, byla absolutně vyloučena.

„Přece nechceš, abych prznil jazyk Voltaira“ namítal jsem marně při vzpomínce na mé začátky angličtiny, kterou vládnu po mnoha letech jen okrajově a která postačuje jen k tomu, abych v cizině neumřel hlady a našel skrovný příbytek v penzionu u hluchoněmé Skotky.

„To dáš, nejsi lachtan“, zněla odpověď.

Pravdou zůstává, že jsem po mnoha letech nalejvárny pochopil, že existuje jakési plusquamperfektum, které sice normální Frantík z úst nevypustí, ale které je zcela zásadní pro další chápání francouzských textů. Dodnes se cítím trapně, když ve Francii zkouším naučené věty a posluchač/ka nechápavě straží své slechy, abych posléze uslyšel onu potupnou větu: „Try English, please“.

Dalším „darem“ byl kurs hloubkového potápění.

„Uvidíš rybičky“ výskala nadšeně, jakoby neslyšela nic o následcích náhlé dekomprese při prudkém vynoření a zdětinštění potápěče do úrovně batolete.

Při prvním pokusu o hlubší ponor mi na bazénu asi ve 4 metrech při snaze vyrovnat tlak praskl ušní bubínek, což sice může přinést v manželství jistý klid daný výsledkem audiometrie a tím potvrzenou hluchotou partnera, avšak v praxi je to situace poněkud prekérní. Další ponor se již nekonal.

V hrůze z blížících se vánoc jsem ženu důrazně varoval před podobnými experimenty a žádal přidělení sady fuseklí či láhve dobré whisky. Obojí zcela bezpečný produkt.

Jak pozorný čtenář tuší, ponožky to nebyly. Byly to úvodní lekce hry na klavír. V pokročilém věku jsem se dostavil v řádně určený den a hodinu před dveře Základní umělecké školy a usednul na lavici vedle asi osmiletého děvčátka Anetky.

„Ahoj, jsme spolužáci“, začal jsem konverzaci zeširoka. Anetka vypoulila svá očka a já jsem v nich četl onu šílenou větu: „Já musím, ale co ty tady děláš, absolutně nechápu“.

Paní učitelka mne ujistila, že žáky nebije a svou trpělivostí, s níž by naučila hrát na klavír i ovci, začala ze mne dolovat prý utajený talent. Je pravda, že po letech rozeznávám na první pokus černé a bílé klapky a při cvičení začínají v celé domě bouchat dveře a kočka zdrhá do zahrady. Nejspíše žena, děti ani to zvíře nemají hudební sluch.

Dalším pokusem mě zbavit beztrestně života byl snowboard. Jsem zapřisáhlý lyžař a snowborďáky považuji za obtížný hmyz na sjezdovkách, rušící mé léty vybroušené kristiánky. Po upoutání obou dolních končetin, kdy jsem připadal jako trestanec, mířící na šibenici, jsem se poprvé rozjel z kopce dolů. Všechny zkušenosti z lyží byly tytam, potupně jsem padal před hihňajícími se šestnáctkami a to nejen při pokusu o otočení, ale i při jízdě šikmo svahem, kde jsem ty, kteří nestačili uskočit při mém varovném řvaní, srážel jako kombajn kukuřičné stvoly. I lektor, který byl přidělen naší malé studijní skupině, mi poradil, ať jdu raději na panáka a tím zachráním několik životů.

Jen okrajově zmíním jízdu na koni. Kdo nezkusil, neví. Nasedání na koně vypadá úplně jinak, než ve filmu, kde švihák se stetsonem v rozběhu jen tak lehce brnkne nohou o zem, aby bezpečně dosedl na hřbet již cválající klisny. Ta moje trpělivě čekala, až mi koňáci přistaví jakýsi barel, odkud jsem byl schopen po břichu vylézt na její sedlo.

„Stačí ji klepnout nohama a ona se rozejde“, byl mi sdělen základní krok. Učinil jsem tak a zvíře se dle mého vnímání nikoli rozešlo, ale rozeběhlo. Okolí mi sice sdělilo, že šlo o pomalý krok, avšak z výšky to vypadalo, že předběhneme snadno i Pendolino. Vědom si postavení živitele rodiny jsem držel pevně jakýsi kožený pásek, u něhož jsem předpokládal, že po pádu z výšky udrží mých 85 kilogramů živé váhy a tak zůstanu zachován. Po sesednutí z kobyly po 45 minutách draze zaplacené jízdy jsem si připadal jako pracovnice z E 55, která rovněž není tak úplně schopna po šichtě dát k sobě dolní končetiny. Nemusím ani dodávat, že šlo o první a jednoznačně poslední jízdu na koni.

Posledním darem, který mi vyvolal mimořádné zvýšení krevního tlaku a škytavku, byl u příležitosti dlouhého společného soužití pilotní průkaz. Tedy – příprava na něj a posléze nejspíše létání nad slezským knížectvím. Když jsem protestoval, že jsem tvor spíše přízemní, zemitý a že mám rád pevnou půdu pod nohama, bylo mi sděleno, že jsem suchar.

Je pravda, že v každém americkém filmu, týkající se nějakého problému v ovzduší, se v okamžiku úmrtí pilota a jeho parťáka najde mezi cestujícími letuška, výjimečně střízlivý alkoholik, případně trochu lucidní studentík, který po prostudování patřičné příručky bezpečně dosedne s Boeingem 747 na vyklizenou ranvej Kennedyho letiště. Z tohoto pohledu je kurs rozeznávání různých budíků, páček a tlačítek možná užitečný. Přesto – jak praví klasik – pochybnosti zůstávají.

A tak se těším, doufám a modlím se, že jednou dostanu pod stromeček krabici od Bati, kde nebude žádná obálka, ale poctivě chlupaté papuče s bambulí. Ach, už teď se na ten den těším.

Subscribe
Upozornit na
guest
20 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Michal Tůma
Michal Tůma
6 měsíců před

Vážený autore,
zajímá mě, zkusil jste tyto dárky odpůrkyni oplácet a jak to dopadlo? Třebas takový kurz orientálního tance nebo základní parašutistický výcvik by mohly být dosti zajímavé i pro Vaši ženu.
Jinak děkuji za skvělý článek i tipy na dárek. Rozhodně patříte k tomu lepšímu, co se dá na síti číst a těším se na další články.

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
6 měsíců před

Jejda, to bylo milý!!!
Tak Ti držím palce, ať si letošního překvapení hezky užiješ, pokud možno bez povolených ztrát na životech!

Alejandro Azamedo
Alejandro Azamedo(@alejandroazamedo)
6 měsíců před

Já bych to v tomhle roce viděl na zorbing z nějakého úctyhodného pohoří nebo bungee jumping z plošiny nějaké přehrady 🤣. Snad letošní danajský dar přežijete a nepřijdeme tak o vás 🙏.

Jara Rank
Jara Rank
6 měsíců před

Pokud mohu poradit – prehrady NE – malo vody a bude ubyvat.

Michaela Klímová
6 měsíců před

😉 Pronásledují mě tipy na trháky, které jste zatím neabsolvoval. Ještě si počteme… ! 🙂

Michaela Klímová
6 měsíců před

To by mě vůbec nenapadlo – ona si poradí! :))

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
6 měsíců před

Mne napadl momentálně jen vcelku neadrenalinový let balónem, dal jsem si jej k letošním sedmašedesátinám. – Inu jsem mejdlo (anebo jsem na sebe hodnější).

Michaela Klímová
6 měsíců před

Ten bych sama sobě přála… ! Absolvovala jsem od milujícího bratra tandemový seskok s padákem a tam je můj osobní limit :).
Mé obavy vyslovil pan Azamedo.

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
6 měsíců před

Držím Vám všechny palce, co pohledám, aby Vám to vyšlo!. Opravdu to stojí za to.

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
6 měsíců před

Z pohledu rozmanitosti lidských vztahů jsou dva typy lidí. Šedí a barevní. Vaše žena, Tomáši, je barevná. Z Vašeho popisu soudím, že velmi barevná. Ba, možná hraje všemi barvami 😁

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
6 měsíců před

Já vim, že takové to válim se tu smíchy, řvu tu smíchy vźdycky vypadá trochu všelijak. Ale ja jsem se opravdu strašně dlouho do tohohle stavu, kdy tu slzim u každý věty, nedostala. Tak přiznám. Já mám pocit, že cosi podobného jsem mozná od Tebe i kdysi četla. A teď to přijde. Jestli ano…je to potvrzení, že tohle je pro mě skoro nejlepší kdy v Čechách fejeton. Přiznání 2…čtu tě semtam už tak 3 roky žákům Tomáši. A u kávy …kdy je mým cílem k životu povznášet tátou opuštěnou maminku…čítávám tě u toho ženského kafe mamince. Uslezené smíchy opravdově. Takźe… Číst vice »

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
6 měsíců před

Pohoda…jútuber byl úžasný v reakcích…a dokonce jsem toto téma vnutila do banky nápadů na maturitní práce… Když jsem viděla jak právě pro chytřejší děti je to super inspirace:) jak se smějou a opravdu vidí…neb ucebnice je zcela pitomá bez ukàzek co by tohle naplnily…zato ty na 100procent…neboj;)

Jara Rank
Jara Rank
6 měsíců před

Skoda, ze takove diskuse neexistuji na iDnes, skutecne mne bavi cist Vas dva.

Michaela Klímová
6 měsíců před
Reply to  Jara Rank

Profi redakce iDnes má holt jinou představu – o článcích i diskuzích.

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
6 měsíců před
Reply to  Jara Rank

Vždycky budu tvrdit…že Patrika mam ráda. Ovšem ony tam z mnoha dúvodů vyhovují hádanice. Prostý princip věci…neustoupím a odpovím ti je hybnou silou roztáčení diskuzí, co nesou zisk. Proto je, dle dneska dávno demagogických pravidel, ktere ani sama administrace není svhopna beze zbytku plnit…možné se celkem bez silné emoce rozloučit s Tomášem …a nebránit tam vstoupit ponovu superukàzkového užvaněného zamindrákovaného kreténa Horáka…známe my zdejší…nejvrtší náplň odpadkového místního koše. A tohle skutečně Patrik jako jistou podivnost nevysvětlí. Lepší blb v diskuzi, co žvaní na kvadrát, než kvalitní blogger.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial