Objevil jsem díru, zasunul a udělal ji!

[psáno v noční košili za éry covidové]

Za oněch dob, kdy covidismus zavládl světem, jsem postupně zaznamenával rozličná negativa covidního stanného práva, leč vesměs se týkala toho, že jsem leckdy leckam nesměl (zhusta nikam). Leč po čase jsem i doma objevil další nevýhodu toho národního karceru.
Jak se tak poránu (respektive spíš někdy v průběhu dne po autoexhumaci) zbavím noční košile, osprchuju, pak větrám, a anžto potom oknem táhne, vezmu si z lenosti zas noční košili. Proč ostatně něco jiného, že? Jednak je to pohodlné, jednak co bych se nějak štengroval a frajeřil, když vchod do jeskyně mám zavalený balvanem, ples debutantek tu nepořádám a ftáci u krmítka za oknem i andulák Andy před oknem mají to, jak jsem oblečený, víceméně u prdele (respektive u kloaky) . Hlavně když jim nezapomenu nasypat dlabance.

A jak jsem tak čučel na ty vyprané noční košile na šňůře, kterou z nich si vezmu jako příští (ne, fakt je nežehlím, ostatně viz výše), zjistil jsem, že jim to permanentní nošení příliš neprospívá. Ony pohříchu nejsou děrovzdorné. A tak na jedné košili zel luftovací otvor pod ramenem, a na dvou v oblasti prdelní. Holt je ti nezodpovědní výrobci snad nedělají na sezení, anobrž na ležení, nebo co, a tak jsem je proseděl. – Ano proseděl, a jestli někdo čtete proprděl, ten čtete blbě, a vemte si prosím brejle!
Ne, že bych tedy neměl další noční košile. Na šňůře hned vedle visely další dvě vyprané, ještě celistvé, několik mám v almaře a vedle dveří do koupelny mám na ramínku jednu funglovou. Tu si tam ovšem hýčkám na Boží hod. Anžto, kterak jistě víte, o Hodě Božím by na sobě měl mít každý něco funglového, hodobožového, „že aby ho beránek neposral!“
Takže rezervních přehršel mám, leč zduřela ve mně zas jednou ješitnost; na okamžik jsem sám sebe ukecal, že nejsem totální vohráblo, a že si tedy ty noční košile opravím.

Šicí stroj šlapací značky Lada jsem rozložil vcelku rychle. I když jsem na něm nešil roků snad deset. I nasadit šňůru se mi povedlo, ba dokonce za pomoci zasutých vzpomínek, technické představivosti, fantazie a boží pomoci jsem zavedl i horní nit. Pak ovšem přišla výzva hodná superstar: navléci nit do jehly! – Uf! I to se povedlo. Potřeboval jsem sice dvoje brejle přes sebe, lampičku těsně u jehly, dva-tři tucty razantních vulgarit, pak cigáro na uklidnění, ale zasunul jsem!
Heč!
První luftloch jsem pořešil záplatou ze starého trika, Samozřejmě by to šlo líp, kdyby rozpáral aspoň jeden boční šev, našil záplatu, a pak šev znova sešil. Vzpomenuv však klasického motta zkušených kulisáckých rutinérů „Kdo by se na to nevysral!“, jsem se na párání vskutku vysral a záplatu surově přišil naplacato. Technická hodnota nula, estetická minus pět. – Nu což, jeskyně je zacpaná balvanem, nikdo sem neleze, ftáci to maj u kloaky, já si na prdel nevidím a na ples debutantek mě nikdo nezve.

Noční košile čtvrtá, model © vtg 2020 – Šito vlastnoručně a vlastnonožně na šlapacím šicím stroji Lada 77 (model 1936), materiál s motivem džungle a módní doplňky zvoleny tak, aby bylo zjevné, že v noční košili je se mnou furt ještě divočina a sranda a kouří se.

Druhá noční košile? Brnkačka! Jen rozpáraný šev v podpaží. Respektive byla by to brnkačka, kdyby mi přitom nedošla spodní nit. Jsem si jistý, že už jsem ji určitě kdysi navíjel na cívku a cívku nasazoval. Akorát jsem si teď už ani nepamatoval kdy, a už vůbec ne jak. Vyplýtval jsem zbytek zásoby českých vulgarit, ale na třetí pokus se povedlo. Zasunul jsem opět! – A zanedlouho (určitě to nebylo moc hodin) byla i druhá noční košile opravená. Na ples debutantek bych si ji asi nevzal, ale vždyť víte: balvan, kloaka, pohoda…

Pak se mi přetrhla nit, a potřebovala znovu navléknout do jehly. Padl na to hrnek kafe, vulgarity německé, ruské a maďarské a dvě camelky, A pak jsem opět zasunul! A třetí noční košili jsem prostě v úrovni otvoru v krajinách ořitních jen o pár čísel zabral, a tím ji trochu zkrátil. Stejně to byla ta dlouhá, co jsem si ji na schodech občas přišláp a málem se zabil.

A pak ovšem přišlo finále! Něco jako Superbowl, Nobelova cena anebo když po třech Emilových olympijských zlatech přišel den, kdy s Danou do rodinné sbírky přidali čtvrtou a pátou!
Čtvrtou noční košili jsem si totiž nakonec ušil sám. A nebudu předstírat falešnou skromnost, ušil jsem ji skvěle!  – Ostatně i kdyby si náhodou nějaký naprostý nočnokošilový laik a diletant a neznalec snad myslel něco jiného, nosím ji koneckonců já, a kdo jinej do toho tedy má co kecat, že? Ta košile je prostě tak skvostná, až je snad trochu škoda, že si nevidím na prdel a ftáci to maj u kloaky. Možná i ten balvan bych někdy mohl trochu poodvalit…

Á propos, nevíte někdo v dohledné době o nějakém plesu debutantek?

© vtg 2021

Subscribe
Upozornit na
guest

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
2 let před

Máš můj hluboký obdiv. Šicí stroj osobně považuji za cosi magického, něco jako nastraženou minu, kde stačí brnknout do vlásku a katastrofa je na světě. Horní a dolní nit? Řečí jakého kmene promlouváš k nám, šicím strojem nepolíbeným.
P.S. Ale šikne Ti to fest.

Jan Šik
2 let před

Pyžamový, nebo i nočněkošilový den, je úžasný na duši. Když už si ho jednou za čas udělám, tak se po jednom dni, cítím jako po týdnu v lázních. Akorát to pyžamo a noční košile trpí. Ale když je chlap šikovný a má jehlu, zvládne všechno. Jste toho živým důkazem 😁 Krásný nedělní večer

Hana
Hana
2 let před

Vy jste Vladimíre vybaven mnoha talenty.

Naďa
Naďa
2 let před

Můj člověk :-), však jsme pobesedovali 🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial