Le mie notti sono spaventose

Seděla na břehu potoka, v jehož ubíhající vodě chladila unavené kotníky. Úzce střiženou černou sukni měla lehce podkasanou a dlaněmi namočenými ve vodě hladila odhalená kolena. S černými vlasy na hlavě, divokými jako život, si pohrával podvečerní vánek. Občas je mokrými dlaněmi zkušeně zastrčila za své uši.

Když se lehce zaklonila a opřela za zády o obě ruce, vystavila už skoro zapadajícímu slunci svůj obličej s výrazným dlouhým nosem.

Černá, až pánsky vyhlížející košile, byla pod jejím krkem na tři knoflíčky rozepnutá.

Ne, že by se dekoltem chlubila. Patřil k ní vždycky a měla ho ráda.

Ve všudypřítomné červencové zeleni seděla u potoka žena v černém.

Výrazná. Nepřehlédnutelná. Divoká a silná.

A zároveň, jako mušelín jemná a k pohlazení.

Našlapoval jsem po trávě na břehu potoka přeopatrně. Nechtěl jsem rušit rozpoložení ženy v černém.

Prozradil mě až zvuk zlomeného klacíku pod mým chodidlem.

Otočila se ke mně a její černé oči měly barvu a možná i chuť v cukrárně kdysi prodávaného sekaného pendreku.

„Dobrý podvečer“, pozdravil jsem polohlasem a pokračoval v mé cestě.

Žena v černém přivřela obě oči a spuštěná víčka pomohla zornicím zaostřit na toho, který vyrušil obyčejné letní bloumání dávnými vzpomínkami.

„Dobrý večer“, odpověděla po chvíli sytým, hlubokým a jako srst krtka hebkým hlasem. „Vy jste odsud?“, zeptala se.

Zastavil jsem se.

„Jo. Bydlím hned támhle.“, ukázal jsem směrem k naší zahradě. „Ale vás neznám.“, dodal jsem potěšile směle.

„To není důležitý.“, odpověděla a rukama z potoka nabrala do dlaní vodu, kterou od kolen spustila po obou nohách dolů k lýtkům. „Ta voda je jako dech.“, řekla, „… a takhle něžná je jen v červencové večery. V srpnu už studí. Nemyslíte?“, podívala se zase přímo na mě a pramen černých vlasů jí vítr nahnal do obličeje jako oponu po končícím dni.

„Ještě jsem letos neměl nohy v potoku.“, přiznal jsem lstivě, protože …

„Tak si přisedněte.“, poplácala žena v černém dlaní kus trávníku vedle ní. Hned na to se usmála.

Stáhnul jsem z chodidel vietnamky, složil je k sobě jako dva krajíce chleba, popošel jsem k ženě, přisedl si vedle ní a moje chodidla se vetřely pod vodu k chodidlům té, která mě vyzvala k přisednutí.

„Krása, že jo?“, usmála se na mě a odfoukla z obličeje neposedný pramen vlasů černých jako děs.

„Chladí.“, přiznal jsem pocit.

„Lidský život se musí průběžně chladit.“, zašeptala sametově. „Člověk se totiž narodí jako sopka. Je plný všeho. Nenávisti, hladu, lásky, snů.“, rozmluvila se.

„A taky zklamání a nezdarů a závisti a chladu.“, dodal jsem a pozoroval zkreslený pohled na mé podvodní palce u nohou.

Žena vedle mě si úplně nevědomky, automaticky, ukazováčkem projela čárkou mezi prsy, košili lehounce prstem nadzvedla a do dekoltu dlouze foukla z našpulené pusy.

„A proto je třeba život sem tam chladit. Když člověk vybouchne, kam se hrabe Stromboli…“, vycházely slova z její pusy plynule, jako když se filmový pás plynule protahuje mezi všemi kolečky promítačky.

„Takže vy jste odsud?“, posunula žena hovor do jiného, už ale opakujícího se tématu.

„Ano. A jsem Marek.“, počkal jsem chvíli, než se dlaň pravé ruky ženy od vedle zvedla směrem ke mně.

„Anna“, usmála se a její dlaň vklouzla do mé.

Co opravdu miluju a čeho si vážím a vždycky budu vážit – je nastavená dlaň. Dlaň, kterou můžete přivítat v té své a přesně zvolenou intenzitou stisku dát najevo, jak je pro vás ten druhý zajímavým.

Stisknul jsem pevněji. A Anna také…

„Těší mě, Anno.“, usmál jsem se. „Za pár dní budete mít svátek…“, připojil jsem.

Anna zase přivřela oči.

„No právě… U nás je svatá Anna chladna z rána“, řekla potichu a chodidla jejích nohou vyjela nad hladinu a proměnila se v lekníny. „Proto je příjemný chladit se teď, v červenci, Marku.“

„Svatá Anna“, chtěl jsem začít…

„No to já nikdy nebyla!“, vykřikla nesvatá Anna sedící vedle mě a rozesmála svým hlasem všechno nebe i stébla trávy kolem nás.

„Svatý mám rád v kostele.“, odpověděl jsem do doznívajícího smíchu, „v životě mám radši ty nesvatý. Ty jako nezpracovanou homoli cukru. Ty jako kapradí mám radši než ty jako růže.“, cachtal jsem při svých slovech chodidla, která se v lekníny neměnila.

„Tak to máme stejně.“, pronesla s potěšením Anna. „Stačej ty častý uzly na životě. Ještě k nim tak trny z růží…, že jo? Pokaždý, když jsem dostala kytici růží mě napadlo, jak je tahle královna kytek k ženskejm zlá.“

Usmál jsem se.

„Často jsem si po takových květinových darech připadala jako nositelka kristových ran. Stigmata na dlaních už ve chvíli objetí kytice a pak navíc nová po aranžování růží do vázy. Jak řikám – tahle kytka je prostě zlá. Zlá královna.“, plácla Anna skoro vztekle jedním jejím leknínem o hladinu potoka.

„A lidi je milujou.“, poznamenal jsem.

„Masochisti.“, odpověděla jednoslovně Anna. „Co já se za života nakrvácela i bez růží!“, vzdychla zklamaně. „Nechtěla jsem to. Prostě to přišlo a řeklo „tady mě máš a starej se“.  A co mi zbejvalo? Postarala jsem se. “ rozpovídala se zase Anna. „Postarala jsem se o lásky i nelásky. Postarala jsem se o dům. Postarala jsem se o nemoc. Postarala jsem se denně o budík, kterej mi ráno nahlásil, že je třeba se zase po nocích začít starat. Takže jsem se životem prostarala. Já! Já sopka, ve který se vařej minuty a vteřiny zmatků a na jejímž žáru bys uvařil tu nejlepší navztekanou arrabiatu ve svým životě.“, vytáhla Anna nohy z vody, skrčila je v kolenou a na ty položila hlavu na pravou tvář. Rukama objala lýtka a podívala se na mě.

Dívala se tím pohledem jen zlomek vteřiny, protože její obličej vzápětí opět skryl pramen černých vlasů.

„Tak na to bys mě, Anno, fakt utáhla.“, vyjelo ze mě skoro neslušně.

„Na co?“, odfoukla Anna pramen vlasů.

„Na tu arrabiatu na tobě vařenou.“, poznamenal jsem s jistým gustem v hlase.

Anna vstala, dlaněmi stáhla sukni tak, že její lem končil těsně pod koleny ukrytými černou látkou. Pak obě dlaně něžně položila na boky, které jí snad nadělil sám pánbu, hodila hrdě hlavou, až se její vlasy po hlavě rozvlnily jako hladina Černého moře a poslední knoflíček zapnutý pod jejím dekoltem se zoufale pokoušel dostat z knoflíčkové dírky ven.

Pak se Anna ohnula k trávníku a do levé ruky vzala zkušeným grifem její černé, léty a cestami lehce okopané obyčejné boty.

Já pořád seděl na trávníku s nohama v potoku.

„Tak až se příště potkáme u nás“, začala, „tak tě vezmu domu a tu arrabiatu ti uvařim, Marku. Tak navztekanou něžnost jsi ještě v puse neměl.“, nakopla bleskurychle jedním chodidlem hladinu vody směrem ke mně a voda z potoka mě zmáčela, jako bych šel hodinu letním deštěm jen v bílém triku.

„A ty jsi z Bělok? Nebo odkud jsi. Já tě tu fakt vidim poprvé.“, vstal jsem a postavil se proti Anně.

„Z Bělok?“, začala se Anna zase smát tím svým hlubokým a do nebes ocelově hrozícím smíchem, který v nebi nad námi zbarvil dosud nadýchané bílé obláčky v šedé supící mraky.

„Jsem z Říma. Bělok neznám.“, dodala, když smích ustal a nebe bylo šedivé všude tam, kam šlo dohlédnout. „A musím už jít. Večer jedu zpátky domů. Byla jsem tu jen na skok. V osm mi to jede z Firenze.“, usmála se Anna.

Dostal jsem se do vědoprázdna. Čas nebyl. Nebe tmavé, tráva v tom stínu mraků sytě zelená a voda v potoce černá jako havraní peří. Vítr nabral sílu a obličej Anny zakryly na dlouhou dobu její vlasy.

Stála tam u potoka jako živá socha. Bez pohybu těla, jen s vlajícími vlasy, které jí hladily skryté oči i tváře. V levé ruce lehce držené boty, pravá ruka volně přes boky do půlky stehen.

„Z Firenze?“, lapal jsem vyřčenou otázku.

„Vy tomu říkáte Florenc“, usmála se Anna, když si pravou rukou stáhla všechny vlasy z obličeje. „Zní to jako Firenze. Nemyslíš? Firenze – Florenc. Tak odtud pojedu domů.“

„Autobusem? Na noc? To jsou nejhorší noci!“, vyjelo ze mě z opravdovým nechutenstvím v hlase.

Anna ode mě pomalu odcházela. Stále ještě bosá a stále v tom neustálém větru.

Pak se na chvíli zastavila, otočila se ke mně a řekla: „Mio caro, le mie notti sono spaventose.“, otočila se a zamávala mi zády ke mně. Pak vyšla na cestu ze starých šedých betonových panelů a pod korunami stoletých vrb odcházela směrem k Firenze.

Její překrásná ženská postava, oblečená celá v černém odcházela do Říma bosa po šedých panelech v aleji vrb.

Celá ta chvíle vypadala jako závěr neoralistického filmu…

Věnováno Anně Magnani.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.8 4 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brigita Tóthová
6 měsíců před

ÁCH…Moc krásné.. obrázky jely jak divoké koně. Děkuji Marku. Jsem ráda, že jsme Vás našla.

Bohunka Jakubcová
1 rok před

Marku, vzdychla jsem si snad až z paty. Aaaach… Božské.

Radomira Kielbergerova

Pocta neorealismu…vidím a slyším. Cernobílý záběr a v tom záběru letní vedro a tvůj hlas vypravěče -těch myšlenek za těch pohledů na tuhle ženskou. Co svádí a vlastně nesvádí, ale má tu sílu, že poslechneš a chceš poslechnout ve všem… Vyprávíš krásně. Krásné čtení, Marku. Dlouze to vybarvuji…nojo já:)), vlastně ale jsem bez dechu a beze slov:)

Vladimír T. Gottwald
1 rok před

Milo počíst! Děkuju!
🤠

Tomáš Vodvářka
Admin
1 rok před

Moc pěkné, Marku……Mamma Roma..

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial