Přežít
Troje bosé, opálené nohy. Z písku svítí nehty jako srpky měsíce. Tři životy před sebou, dvacet čtyři za sebou.
Barbora. Vysoká, vlnité vlasy. Barvy mořské pláže. Šedomodré hebké oči. Nekonečné nohy, dlouhé štíhlé boky. Naprosto nevhodně vysoký EQ.
Viktorie. Štíhlá jako prut a lahodná jak brutt. Blonďaté prstýnky se měkce vinou kolem oříškových očí. Pěknej zadek. Naprosto nevhodně vysoký IQ.
Johana. Snědá, opálená kráska. V barvě plážového povaleče. Černé vlasy, světle hnědé oči, v jednom svítí zelená tečka. Naprosto nevhodně vyvinutá ze všech stran.
*
Barbora, Viktorie a Johana se stýkají v kruhu. A v klubu, na kolejích. O prázdninách se toulají.
Spí pod širákem nebo jinde, tam, kde je napadne. Jsou mladé a mají křídla. Zatím jen nevědí, zda jsou to křídla andělů, anebo z pekla.
*
Toho léta je pořádné vedro. Pavouci zalézají do děr a přemnožené mouchy padají do půllitrů s pivem a sladkou limonádou. Psi se plouží jako mátohy. Mourovaté kočky se netečně válejí na rozpálené zemi. Kdo může, je zalezlý po krk ve vodě.
Barbora, Viktorie a Johana se brodí pláží rybníka Apollo na rakouské hranici. Těší se, až si dají v hospodě škopek. Barbora si představuje ledový, chladí své srdce celý život tunami ledu.
Její prabába se narodila v dole za světla hornického kahanu. Topiči Antonínovi, jehož oči žhnuly krví a žena neměla ani na porodní bábu. Odtud pocházejí i její démoni.
Viky má ráda teplejší, Johana přesně ze sedmého schodu.
Odpoledne se vleče jako zpitomělý hmyz.
*
Courají po lese. Navečer potkají hospodu. Až na podmračeného muže za pultem je úplně prázdná. Viky se usmívá, nečekala, že někdy uvidí hospodu Na mýtince, s hospodským, co nesnáší lidi.
Netuší, že nejvíc ho vytáčí mladý holky, který mají v očích nebe.
*
Barbora objedná pivo, Johana proklouzne rovnou na zahrádku.
Barbora má natažené opálené, od písku špinavé nohy v miniaturních šortkách přes lavici. Tričko v barvě hebce šedomodré jí sekne k očím (nečekaně).
Johana si prohlíží, kde všude je opálená. Pruhované triko s výstřihem a džínová minisukně vyrážejí hospodskému půllitr z ruky.
Narodila se chlupatá, ušatá a podezřele snědá. V maloměstě žlutém závistí. Ve škole se jí smáli přesně do léta, kdy jí bylo třináct. Po prázdninách přišla do školy holka, do které se zamilovali všichni žáci, učitelé, školník i ředitelka. Tehdy se rozhodla nebrat si nic osobně.
Viky studuje prsten s miniaturním diamantem, který má po babičce. Má na sobě odrbané džínové kraťasy a ostře růžový korzet.
Viktorie je z Plejád, zkřížených pravděpodobně s britskou smetánkou. Výborně lyžuje, elegantně a hladce.
*
Plácají o courání po hvězdách, chlapech a dalších blbinách. Zahrádka je obehnána aspoň tři metry vysokým živým plotem. Ve stínu pod stromy jim je docela dobře.
„ Můžu si přisednout?“ Ozve se od dveří hluboký hlas. Poté se vynoří ze tmy jeho majitel. Zdá se ohromný jako stodola. Je navlečen v čemsi ohavně hnědém, umolousané lano mu kolem pasu tvoří kruh a uzel jako obtočený úhoř.
„Jsem kněz,“ povídá.
„Ahoj, no tak si tady dřepněte, ať už jste cokoli,“ prohlásí Barbora. Její EQ tiše chrápe, zmořen únavou.
Kněz se uchechtne: „ Holčičko, nevíš, o čem mluvíš. Já jsem opravdu kněz a posel boží.“
Pak si objedná pivo. Když mu donesou půllitr, vyžahne jeho obsah během jedné minuty. A dvě další. Až dopije poslední, začne křoupat samotný půllitr. Od pusy mu lítají skleněné střepy a spokojeně přežvykuje. V záhybech kutany vyloví mobil a dlouhými prsty vyťuká krátkou sms.
Bára už viděla ledacos, ale tohle se jí vůbec nelíbí. Chlápek si je prohlíží s pobaveným zájmem. Jako kočka, co se chystá pohrát si s myší.
Johana se otřese zimou a chloupky za krkem jí zvlhnou.
Na zahrádku se vzápětí vplouží hubený mladík, na hlavě vlka ze slámově žlutých vlasů. Slídivé oči se potácejí po holkách.
„Tož co dit tu, Herr Hektorrr?“ chrčí na kněze podivnou směsí němčiny a moravského dialektu.
Hospodský jakoby se někam vypařil.
„Zapni svoji tupou palici, Volfi. Poveselíme se,“ praví Hektor. „Takový kočenky tu nevidíš každej den. Asi nám je poslalo samo nebe,“ rozchechtá se.
Volfi nepokrytě nadšeně vejrá na Viktorii. Čistokrevná nordická rasa. Až na ty oči.
Viky už toho má plný zuby: „Zvedáme kotvy, baby, s takovými imbecily nebudeme ztrácet čas“.
„Nikam nepůjdete, dámy“, ozve se od dveří třetí, poměrně kultivovaný hlas.
„Tady Hektor prostě rád straší lidi. Jakoby nestačil odpor, který vyvolá svým zjevem. A ten jeho stupidní zvyk s půllitry… Volfi je neškodný jak dvouleté batole. Až na tu poněkud přehnanou sympatii … ale to je předčasné.“
Vysoký muž neurčitého věku stojí ve dveřích a usmívá se. Bílá plátěná košile, bělostné kraťasy, žabky a vyholená hlava mu dodávají nádech neskutečna.
„Na druhou stranu mají pánové pravdu. Je tu šílená nuda.“ Zabouchne za sebou dveře a otočí klíčem.
„Dovolte, abych se představil. Říkají mi Markýz,“ dodává.
„Máme s hospodským takovou dohodu.“
*
Bára vyslala do éteru: „Holky, je to vážný.“ Byl na ni v tomto ohledu stoprocentní spoleh. Už je vytáhla z několika pořádných průšvihů.
Johanka pochopila okamžitě.
Viky se signálu bránila, její vztek a pobouření umlčely na chvilku strach.
„Vy idioti, na co si to hrajete,“ pravila naštvaně.
„Můžeme zavolat přátelům. Tadyhle Volfimu jich nedávno propustili pár z kriminálu. Jistě by měli ohromnou radost z vaší přítomnosti, dámy,“ povídá Markýz.
„Když nebudete zlobit, neublížíme vám,“ dodává. „Naše párty může být zcela separátní.“
Viky to došlo.
Rozhodly se pro život. Během jedné kosmické vteřiny se rozhodly za každou cenu přežít.
*
Johanka si vybere kněze. Má rysy jejího otce, kterého si pamatuje spíš z fotek. Umřel dávno. Bylo jí sedm let, když dospěla. Příliš brzy, myslí si. Chtěla zůstat holčičkou svého tatínka.
Hektor na ni fascinovaně zírá. Přemýšlí, kolik dnes poruší z desatera. Johanka doufá, že jenom jedno.
Barbora sleduje holohlavého muže. Pomalým krokem se přibližuje ke stolu. Rozhodl se pro ni. Barbora přemýšlí, zda je to dobrá volba.
Viktorie pozoruje Volfiho zpod přivřených víček. Nemyslí vůbec na nic. Každá její buňka momentálně ví, že chce ŽÍT.
*
Druhý den to holky vědí. Mají křídla andělů.
*
Po té dlouhé letní noci jsou věci na světě jinak.
Johanka odpustí svému otci, že jí tak brzy zemřel. Mámě, že si nenašla jiného muže. Už si nikdy nepředstaví, že se změní zpátky na scvrklou příšerku. Pochopí, že proto od ní táta neodešel. Zavolá jednomu klukovi s tečkou v oku, už to chtěla dávno udělat.
Viky zapomene na všechna utrpení, urážky a další příkoří, které se jí od tupých pozemšťanů dostalo. Neměla se moc ráda, občas přemýšlela, že už by to zabalila a vrátila se zpátky na Plejády. Už ji to nikdy nenapadne. Opustí svého ženatého milence.
Barborka se přestane bát. O sebe, svoji mámu, své budoucí děti, kamarádky a další půlku světa. Odejde od přítele, jejich vztah už byl dávno o ničem. Občas se jí vrací ve vzpomínkách ta noc. Jsou zamlžené a vyprchal z nich strach.
*
Ti tři už to nikdy neudělají.
Hektor sejme plot kolem hospody a odjede na pouť do Andalusie. Nahlíží do očí milionu žen, které potká, ale v žádném nenajde zelenou tečku.
Markýz se zavrtá do práce jako červ. Občas někde uvidí nekonečné nohy a vlasy barvy písku. Pak si dá panáka a vymyslí nějakou zatraceně geniální věc.
Volfi dostuduje zahradní architekturu. Někdy si představuje, že bude slavný a bohatý a pak Viky potká.
