Sdílený virtuální prostor
Pavel ji uviděl první, ale sebral ji pohotovější Radek. Není to odhozený obal od sušenek ani kus barevného igelitu, není to ani z auta odpadlé koncové světlo či zapomenutý výstražný trojúhelník, ale to, co Radek svírá v ruce, je opravdová nepomačkaná červená plechovka s bílým nápisem Coca-Cola. Podél silnice k hraničnímu přechodu…
Jako každý den po snídani jsme stáli na dvoře a čekali na bratry Nardinovy. Končilo září a po ránu už byla vlezlá zima, pracovní hadry impregnované hroznovým cukrem lepily a studily na kůži. Alpy nad údolím Adige se bělaly prvním sněhem, nikdo nic neříkal, jen Albánci si bokem něco špitali.
Cody postává před trafikou, natahuje z cigarety a civí na transparent s úžasným rýmem Rozhoupeme míru zvon, ať se třese Pentagon, jejž dva maníci na štaflích upevňují na oprýskané průčelí Smíchovského nádraží.
Garsonka, třicet metrů čtverečních, tři roky neobývaná, čtvrté patro bez výtahu. Neodtéká voda ze sprchového koutu, odpad dřezu v kuchyňském koutě nevábně páchne.
Jen málokterý národ se umí vcítit do ukrajinské tragédie jako Češi, kteří ve dvacátém století dvakrát čelili témuž: Stáli sami proti agresorovi a dočkali se pouze bezzubých projevů sympatie.
Kdo zná předjarní Pankrác, ví, o čem mluvím: studená, větrná pláň nad Nuslemi na jedné a Krčí na druhé straně, jejíž horizont po desetiletí korunovala šachová figurka Kotěrovy vodárny, než ji zastínil prosklený věžák Motokovu.
„Dědo, vstávej, napadnul sníh!“ zalomcovala mi ramenem Barborka poté, co vyzkoušela všechny ostatní méně agresivní metody, jak mě probudit.