„Dědo, vstávej, napadnul sníh!“ zalomcovala mi ramenem Barborka poté, co vyzkoušela všechny ostatní méně agresivní metody, jak mě probudit.
Sdílený virtuální prostor
„Dědo, vstávej, napadnul sníh!“ zalomcovala mi ramenem Barborka poté, co vyzkoušela všechny ostatní méně agresivní metody, jak mě probudit.
Jan stojí před vchodem hospody a váhá, má-li vejít. Je po soumraku, pod zářivkami se snášejí obrovité vločky a pokrývají náves tenkým filmem.
Probudil mě řezavý zvuk zvonku. Rozlepil jsem víčka, škvírou mezi parapetem a roletou vnikal do pokoje úzký pruh světla.
Cvakne varná konvice. Václav vstane, zalije čaj a posadí se zpátky ke stolu nad rozložené dokumenty.
Duben 1987. Dveře učebny se bez zaklepání otevřou, vejde ředitelka a pokyne, abychom nevstávali.
„Prokristapána, pane doktore, běžte usměrnit toho Tateru na stovce,“ vtrhla na sesternu nasupená staniční.
Jeho skutečné jméno jsme neznali, a ani znát nepotřebovali – pro nás to byl pan Kapička: robustní dědek v béžovém baloňáku, s lysinou zakrytou zašlým kloboukem ve stylu čtyřicátých let, od kdy jej patrně nosil.
Starý muž vytáhne z kapsy sirky, poklekne a v závětří dlaní zapálí knot. Chvilku si hřeje prsty nad plamínkem a sleduje vosk stékající po kameni.
Reinhard Heydrich: Vzhledem k zvláštnímu utváření v Protektorátu Čechy a Morava je nutno všechny osoby odsouzené stannými soudy umísťovat výlučně v koncentračním táboře Mauthausen, který hraje zvláštní úlohu při decimování českého odporu.
Seběhl jsem na oddělení. V rohu pokoje stál nahý Cornuto a mával nožem. Křičel cosi rusky a při tom se dusil, takže mu nebylo rozumět.