Trsátko Rogera Glovera

„Prokristapána, pane doktore, běžte usměrnit toho Tateru na stovce,“ vtrhla na sesternu nasupená staniční.

„No a co jako vyvádí?“

„Co vyvádí? Fluše kolem postele, hulí na pokoji, a když jsem ho okřikla, vysmál se mi, že takovou čůzu poslouchat nebude.“

„Jasně, jdu ho srovnat, hulváta,“ zvedl jsem se od psaní propouštěčky; se staniční se nesmlouvá. Hned mi došlo, že se jedná o noční příjem, ráno referovaný sloužícím kolegou.

Byla to pěkná historka a ačkoli moje pozornost na ranním hlášení nebývá obvykle stoprocentní, tohle mě probudilo: Tatera zdrhnul z psychiatrické léčebny, kde stejně jen cosi simuloval, aby měl kde přezimovat. Ale jakmile se oteplilo, chytla ho toulavá, a aby nešel sám, ukecal k útěku spolupacienta. Jím byl brýlatý mladíček, který byl hospitalizován tamtéž, neboť trpěl utkvělou představou, že po něm jde ruská tajná služba, kteréžto obavy zaháněl konzumací láhve vodky denně. Jak urazili bez koruny čtyřicet kilometrů až sem, nebylo jasné, protože po oddělení se Tatera šoural o francouzských holích rychlostí pět metrů za minutu. Mladému nasliboval, že když ho u sebe nechá bydlet, naučí ho na baskytaru. Mělo to dvě vady: Tatera neměl baskytaru a mladíčkovi rodiče je odmítli vpustit do domu, když ve dveřích spatřili stát synka v doprovodu zarostlého somráka. A tak Tatera sehrál záchvat dušnosti a nechal se přivézt záchrankou na internu, načež jeho učedník zašel do večerky, vypil na ex litr tuzemáku a zeblitý dorazil na příjem následující sanitkou úpě, že nechce na Sibiř.

Vešel jsem na stovku. Na páté posteli seděl v tureckém sedu Tatera v maskáčích a balil si na klíně joint.

„Tak vy jste ten basák na útěku?“

Zachrchlal, nahodil útrpný výraz, pokýval a prohlížel si se zájmem svého ošetřujícího lékaře. Bezesporu odhadoval, nakolik se nechám tahat za fusekli.

„A kde že jste to hrál?“ pokračoval jsem kamarádsky: Získat si důvěru konfliktního pacienta je to nejdůležitější.

„Já jsem rocker, pane,“ řekl hrdě.

„Fakt? Tak to si budeme rozumět.“

„Když vás to zajímá, dělali jsme například předskokany Jetrho Tull a Deep Purple při jejich prvních koncertech tady.“

„Nepovídejte, to jsou moje nejoblíbenější kapely!“

„No vida, tak to si budeme rozumět,“ dobalil jointa a schoval ho do stolku.

„Víte, co se mi vybavuje, když vás vidím, pane Tatera? Přebal desky Aqualung.“ Testoval jsem, jestli si to své rockerství nevycucal z prstu, protože co je vyobrazeno na legendárním jethrotullovském albu, neví každý. Na přebalu Aqualungu je namalován shrbený zarostlý bezdomovec, kterému jako by byl Tatera stál modelem.

Tatera se zakřenil: „Máte recht. Představte si, že to samý mi už před patnácti rokama povídal Ian Anderson, když jsme byli na pivě.“

„To mi jako chcete říct, že jste byl na pivu s frontmanem Jehtro Tull?“

„Jasně, po koncertě nás vzali do hospody. Teda spíš my je, chtěli ukázat Prahu. Ale nemyslete si, jsou to pěkný suchaři. Pivo jsme si museli zaplatit sami. To byste neřek, co? Pracháči, který prodali miliony desek a vlastněj rybí farmy na půlce skotskýho pobřeží, jsou škrti na korunu. To kluci z Deep Purple, to je jiná liga! Ty s váma jednaj jako rovnej s rovným. A cálujou všecko.“

„To jste jako chlastal i s Párplama?“

„Dyť to říkám. Fajn kluci, všichni: Gillen, Glover, Paice, Airey, i ten novej Morse…“

„Novej? Ten s nima hraje od pětadevadesátýho..“

„No tehdy novej, no. A Roger Glover, pro mě nejlepší basák na světě, mi věnoval svý vohraný trsátko, který vod tý doby nosím furt u sebe jako talisman.“

„Tak to jo..,“ přitakal jsem pochybovačně.

„Hele, poznáte tohle? Tu tu tů, tu tu tu dů…?“

„Tak Smoke On The Water snad pozná každej…“

„Jo, jo. Nejgeniálnější rockovej rif. To jsou Párplové v kostce. Milí chlapi. Kámoši.“

„Heleďte, pane Tatera. Jsem rád, že jsme si navzájem sedli. Teď ale k věci: Vypadáte docela zdravě. Je úterý, nechám vás tu do pátku, dýl to nepude, na víkend potřebujeme lůžka. Musíte mi ovšem slíbit, že nebudete provokovat sestřičky. Rozumíme si?“

„Jasná páka, ruku na to,“ podal mi snědou pazouru. „A co posloucháte dál, doktore, že jsem tak smělej?“ nechtělo se mu zjevně ukončit téma, kde se cítil pevný v kramflecích. „Můžu si tipnout? Zeppeliny, Judas Priest, Iron Maiden, ne?“

„No jasně. A Rammsteiny, ty zbožňuje můj kluk,“ dodal jsem a opustil pokoj, protože mě staniční volala k telefonu. To je taková naše domluva, když má pocit, že se někoho nemůžu zbavit. Cestou k sesterně za mnou slábl Taterův chraplák: „Ramm-stein, tututůdu, tututůdu, tututůdu du, Ramm-stein…“

„Tak co to čuně?“ otázala staniční, „vykopnete ho?“

„Do pátku by tu asi měl zůstat, na průduškách mu to ještě docela chrastí,“ opáčil jsem, přestože jsem byl na stovce bez fonendoskopu, čehož si staniční všimla. Její výraz mě utvrdil v tom, že jsem u ní dnes nezabodoval. Ale neřekla už nic, jen si cosi mručela nad chorobopisy.

Telefonicky jsem se ubezpečil, že v blázinci byl Tatera víceméně omylem a že o jeho návrat tam opravdu nikdo nestojí. Naopak v hlasu paní primářky bylo znát škodolibé zadostiučinění, že se bez jakéhokoli úsilí zbavila černého Petra. Sucharka. To já u oběda vyprávěl kolegům, že je to radost, mít na pokoji konečně někoho, s kým je zábava.

„Teda pane doktore,“ spustila další den ráno staniční, jakmile jsem vstoupil na sesternu. „To vaše kamarádíčkování s Taterou nebyl nejlepší nápad.“

„Jen jsme povídali o muzice,“ začal jsem se bránit.

„No, on si to ale přebral tak, že s krávama, jako jsme my, se bavit nebude – což i Marušce na noční řek –, nechal si na pokoj přinýst lahváče a pouští si na plný pecky ňákej metal. Mluvit prej bude jenom s váma, protože jste férovej chlap. Takhle to fakticky dál nejde, udělejte s tím něco..“

„Já mu teda jdu domluvit,“ otočil jsem se ve dveřích.

V chroptění ozývajícím se z předpotopního kazeťáku na Taterově polštáři jsem rozpoznal AC/DC. Úplně naplno to neměl, staniční přeháněla, a navíc AC/DC nejsou metal. Pacienti na dalších postelích zjevně netrpěli, dokonce děda Mařík po mrtvici pohyboval palcem ochrnuté nohy v rytmu skladby Thunderstruck, což byl nečekaný průlom v jeho rehabilitaci.

„Pane Tatera,“ povídám, „mě se to líbí, ale musíte to vypnout, jste na interně!“

„O.k, když mi to řeknete vy, žádnej problém. Ale ty pipiny mě fakt serou, zvlášť ta noční byla jak Velká sestra v tom filmu z tý pakárny, dyť víte…“

„Aha, a vy se zjevně cejtíte jako Nicholson. Heleďte, sestry musej makat a nejsou zvědavý na vaše způsoby. Taky bych váš další pobyt tady nemusel obhájit, jasný?“

„Moc se omlouvám, jsem rebel vod přírody, chápete… Ale vod teďka budu hodnej žáček, cihlička do zdi.“

Plácli jsme si a já se pyšný na své vyjednávací schopnosti vrátil na sesternu. Než jsem stihl projít ranní výsledky, ozval se z konce chodby vřískot. Za okamžik přilítla rudá sanitářka a nemohouc v rozrušení najít vhodná slova, vyjádřila se bez příkras: „Tatera se vychcal do květináče u televize!“

To mě ranilo. Vlítl jsem na stovku a zařval na něj, že mě zklamal, že jsem dobré vůle projevil víc než dost, ale vocaď až pocaď, a že ho okamžitě propouštím.

„A jak mě chcete propustit?“ přešel do protiofenzívy. „Bez berlí se nehnu a nemám ani korunu! Musel byste mě dopravit do Vršovic, kde bydlí kámoš z kapely.“

„Ale to je to nejmenší, jdu zařídit sanitku,“ řekl jsem nekompromisně, zabouchl dveře a šel se pochlubit staniční, jak jsem se pochlapil a vykopnul toho parazita, který se mi už vůbec nezdál být milým samorostem.

„Sanitku do Prahy nedostane,“ oznámila po telefonátu na dopravu staniční. „Příkaz k transportu se dá napsat jenom do jinýho zdravotnickýho zařízení anebo do místa bydliště, ale ne do Vršovic ke kamarádovi.“

„Aha, a nemohli by ho svézt jen tak načerno? Vždyť sakra do Prahy jezděj sanitky dvakrát denně, tak ho prostě přibalej bez papíru!“

„Nemohli,“ pravila staniční po dalším hovoru s dopravou, „to je prej koledování si o průser.“

„Koledování si o průser? Tohle je průser!! Co to tam dneska sedí za babu, hergot! To je tak nemožný trochu zaimprovizovat?“

Staniční na mě tázavě hleděla, co hodlám podniknout dál.

„Když nemohli, tak nemohli,“ rezignoval jsem. „Na taxíka nemá, na nádraží nedojde, a když ho vyvezeme před vrátnici, do tmy je zpátky. Holt si ho tu budeme muset nechat. Nebude to první ani poslední bezdomovec, kterej tu zkejsne měsíc.“

Staniční mě pohledem přibila ke zdi. Vtom se ze stovky ozval řev. Rozběhl jsem se tam a spatřil na bobku v uličce vedle postele Tateru provádějícího defekaci, zatímco sanitářka ječela, že si to po sobě uklidí a Tatera ji překřikoval, že bude srát, kde bude chtít. Bylo jasné, že Tatera hromádku neuklidí a že zůstane-li na oddělení ještě chvíli, někdo se zachová hodně neeticky, a nedej Bože, abych to byl já. A že je absolutní priorita postarat se o jeho okamžitou evakuaci stůj co stůj.

Počkal jsem, až se situace kolem jeho velké potřeby uklidní a pokoj trochu vyčichne a vrátil jsem se na stovku, rozhodnutý, že mu na cestu do Prahy prostě dám peníze. Úplně zadarmo to ale mít nebude, aby si ten zmetek na almužnu nepřivykl.

„Takže, pane Tatera“, začal jsem stroze, nakláněje se z okna, neboť vyvětrání nebylo zdaleka stoprocentní a přišlo mi, že i jeho exkrementy smrdí nadprůměrně. „Vy jste vykládal, že máte trsátko od Rogera Glovera. Můžete mi ho ukázat?“

„Ale jistě, vám dycky. O všecky nástroje jsem přišel, když mi vyhořel byt, ale tohle trsátko naštěstí nevyndávám z kapsy,“ zalovil v maskáčích a natáhl ke mně ruku s relikvií domnívaje se, že se s ním chci udobřit.

Uchopil jsem štítivě značně opotřebované trsátko zlaté barvy, z jedné strany ozdobené iniciálami „dp“ jako Deep Purple, na druhé byl vidět nečitelný podpis, patrně Gloverův. Hm, trsátko tedy existuje, v což jsem popravdě moc nevěřil, ovšem bůhví, kde je vlastně vzal.

„Koupím ho od vás za pět stovek,“ přednesl jsem svoji velkorysou nabídku. Taxík na kraj Prahy ho vyjde na čtyři kila a ještě mu zbude stovka na tramvaj do Vršovic a nějakej ten rohlík a pivo.“

„Doktore, vy jste se zbláznil, víte, jakou má cenu?“ vytrhl mi trsátko z prstů a zamával s ním nad hlavou. „Minimálně pět litrů!“

„Pane Tatera,“ zasmál jsem se, „všechno má takovou cenu, jakou je za to ochoten někdo zaplatit. Vidíte tu snad pitomce, kterej by vám nabízel pět tisíc? Já ne. Je tu jen trouba, kterej vám baštil ty vaše báchorky a teď je vám ochotnej za ošoupanej kus plastu dát pět set korun. Takže to sem navalte a tumáte pětikilo.“

Vyškubl jsem mu trsátko a na stolek položil pětistovku. Chystal se křičet, ale když spatřil bankovku, jakou dlouho neviděl, řev z jeho kariézní tlamy nakonec nevyšel, jen jakési neartikulované zaklení, a peníze rychle šoupl do kapsy.

Propouštěčku jsem měl naťukanou za pět minut a za půl hodiny se už Tatera před bránou za bohapustého klení soukal do taxíku směr Praha, zatímco mně staniční, usmívající se jako měsíček, servírovala štrůdl a zalévala kafíčko. Jak krásné bylo náhle oddělení plné tiše trpících, docela obyčejných nemocných!

Odpoledne jsem v autě synovi cestou z hodiny piana vyprávěl historku o basákovi Taterovi, který hrál s předkapelou na koncertech Deep Purple a Jethro Tull a pak s nimi šel na pivo, a o trsátku, za které jsem vyhodil pět stovek tváře se, že věřím, že patřilo Rogeru Gloverovi.

„A to víš, tati, že minulej tejden vyšlo nový album Deep Purple? Pouštěl jsem si ho na Spotify a je to bomba,“ navázal kluk, a já měl hned jasno, co budu večer poslouchat. Věřte, že moci se dohadovat se synem, je-li lepším rockovým albem Machine Head od Párplů nebo Led Zeppelin čtyřka, patří k největším otcovským radostem, a to i přesto, že s námi stejný hudební vkus sdílí hovado Tatera.

Po zprávách jsem se posadil k počítači, vyhledal synem vychválené nové album s názvem Infinity a nasadil si sluchátka. Vážně dobrý na to, kolik jim je… A jak jsem poslouchal a prohlížel na Googlu fotky kapely, proklikal jsem se až k obrázkům trsátek Deep Purple. Zvědavost mi nedala a otevřel jsem eBay, abych se podíval, zdali se taková věc, jako je trsátko Rogera Glovera, nenabízí k prodeji.

Překvapilo mě, že nabízí. Trvalo ani ne minutu, než jsem objevil trsátka mající z jedné strany logo „dp“ a z druhé polosetřelý Gloverův podpis. Inzerováno bylo několik takových oranžových po sto dolarech, tři bílá za dvě stě a jedno černé za pět set dolarů.

A pak jedno raritní, zlaté, stejné, jaké mi leželo vedle klávesnice, za 1500 dolarů.

„Dobře ty, fotr! Korunu za tři dolary, to je teda kurz..,“ pronesl syn hledící mi přes rameno. „Neměl bys mu to vrátit?“

„Padej!“ zahnal jsem drzýho kluka a v duchu ocenil jeho smysl pro spravedlnost.

Jasně že měl. Jenže hledejte Tateru po Vršovicích!

Subscribe
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Soňa Bulbeck
4 měsíců před

Super sa to čítalo, a Purplov som videla naživo…stáli za to….

Tomáš Vodvářka
Admin
4 měsíců před

To je nádhera, to se prostě stane, tohle nejde vymyslet. Štěpáne, gratuluji.

Otakar Vagner
4 měsíců před

Moc pěkně se to četlo! Můj záběr hudby je velmi široký(což nechápe moje choť 😉 ) . Je směřovaný spíš na klasiku, jazz, folk a country, ale někde tam dole jsem si vzpoměl na úvodní kytarové sólo Aqualunga tudududutúdu (D,G,Bé,C,Cis,C) a tvář toho starého muže na obalu desky. To když mě bylo tak kolem osmnácti let a já hrdě ve velkém nahrával na nový magnetofon Tesla B54 vše co mě oslovovalo a LP co mi kamarádi půjčili. Později mě syn vnášel do mého podvědomí čerstvější vítr mladších generací a tak znám lecos i z jeho oblíbenců. Teď se unáším představou… Číst vice »

Cover.jpg
Naďa
Naďa
4 měsíců před

Skvěle jsem si početla, tenhle styl psaní mi moc chybí, trochu mi připomíná Steinbecka…

Bohunka
4 měsíců před

Nejsem zaujata pro žádný žánr, poslouchám kde co, nemám žádné trsatko… Ale znám všechno, o čem tady píšete (hudba)

Pavel Jeřábek
4 měsíců před

Skvělé! Tatera by teda měl vědět, že Airey je v Párplech daleko „novější“ než Morse, ale i tak bomba!

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial