Rosengarten

Starý muž vytáhne z kapsy sirky, poklekne a v závětří dlaní zapálí knot. Chvilku si hřeje prsty nad plamínkem a sleduje vosk stékající po kameni.

Mám rád staré opuštěné hřbitovy, kde nikdo neplaší ptáky, kam nikdo nenosí umělé květiny. Když jsem před lety jedno červencové odpoledne projížděl horskou silnicí, jeden takový jsem ve svahu pod lesem zahlédl. Zachtělo se mi zastavit a vyšlápnout pár kroků čerstvě posečenou loukou. Polorozpadlá hřbitovní zídka se lepila k bílému kostelíku obloženému z návětrné strany dřevěnými šindelemi, v ořeší před vchodem šustili drozdi a já vzal za kliku černě nalakované kovové branky. Náhrobky s litinovými kříži se nakláněly na všechny strany, mezi nimi jen vysoká tráva a netýkavky. Některé desky byly vyvrácené, nápisy nečitelné, ale jiné vypadaly, jako by je byly čísi ruce zlatily teprve včera. Je to zvláštní, že nejenom lidé chátrají za stejných podmínek různou rychlostí.

Už jsem byl na odchodu, když jsem si povšiml nenápadného náhrobku zastrčeného bokem. Patřil k těm zachovalým. Písmena a číslice vyryté do černého mramoru postrádaly kudrlinky kurentu, jimiž se honosily okolní nápisy, náhrobek byl menší než ostatní, bez kříže. Možná právě svou civilností mě zaujal natolik, že jsem se před ním zastavil, rozhrnul trávu a začal luštit německý text.

Dočetl jsem a představil si muže stojícího na stejném místě jako já, hledícího na desku, kterou nechal vztyčit, a na nápis, který nechal vyrýt.

Karlu Seidlovi může být pětašedesát, možná sedmdesát let, v kostnatých rukou drží pomuchlaný klobouk; šlachovitý horal v plátěných kalhotách stažených nad pasem řemenem utaženým na poslední dírku. Knoflík košile se mu zařezává do strniště na krku, přes ni filcový kabát s bílou páskou na rukávě, v náprsní kapse propustku s razítkem Národního výboru. Ví, že je tu dnes naposledy, ale nedojímá se. Ani kdyby chtěl, uronit slzu dávno neumí. Chodíval sem celá ta léta jen jednou za rok; letos je tu dřív, do Dušiček zbývá ještě měsíc.

To jeho žena Rosa, dokud mohla, o hrob se úzkostlivě starala. Lépe než o domácnost. Sotva roztál sníh, zapalovala první svíčku, rok co rok od května do září přinášela denně čerstvé kytky a vyměňovala vodu ve váze, na podzim odmetala listí. Čím méně spolu zestárlí manželé mluvili, tím více rozmlouvala Rosa s mrtvými. Co si také říkat po čtyřiceti letech s Karlem Seidlem.

Ale dnes nepřišla, je tu jen on.

Studený šumavský vítr mu čechrá odkrytou kštici, za ošlehaným čelem si Karl Seidl přehrává svůj prostý život. Půl roku zima. Cesty s otcem na pilu, dlouhé jízdy na rohačkách do Eisensteinu pro proviant. Hlad, záškrt. Dřina v huti, dřina v lese, dřina v hospodářství na polosamotě. Svatba s mladičkou Rosou ze Seehäuser pod Černým jezerem. Křtiny. Zádušní mše. Světová válka, zákopy, tyfus. Návrat. Křtiny…

Rosa chodívala do kostela každou neděli, ale Karl se s Pánem Bohem dávno rozešel. Byl nejraději sám, chodíval starými pěšinami do hor, v torně jen chleba a pálenku z jeřabin. Vodu pil z potoků. Znal stezky přes slatě, věděl přesně, kde se dá po balvanech přeskákat Křemelná na druhý břeh, i když v dubnu taje.

Za sněhu vyrážel na pláně na dlouhých lyžích, které si v mládí jako první v okolí sám vyrobil. Tu mrazivou zimu před čtyřmi lety je ale na půdě hledal marně. Připnuté k botám německého vojáka odměřovaly bezbřehost ruské stepi poté, co je Rosa odevzdala ve sbírce pro strádající wehrmacht. Karl na oplátku spálil její obrázky z mariánských poutí a Kristu nade dveřmi zabodl do prsou odznáček Winterhilfe s říšskou orlicí, který Rosa obdržela za svůj dobročinný skutek.

Poslední roky se při svých toulkách opíral o hůl s okovanou špičkou, ale ušel stejnou štreku jako dřív. Měl jedno místo nad jezerem, kde vydržel celé hodiny sedět pod mohutným smrkem a pozorovat vodní temnotu. Občas v lese i přenocoval, dotěrné mušky zaháněl silným tabákem. Byl za podivína, ale lidé to chápali.

Ne, úkosem na něj nikdo nehleděl, dokonce ani pan farář ne. Každý znal jeho příběh a on znal příběh každého. A každý z místních viděl za Karlem Seidlem celý jeho rod až k prvním Seidlům, kteří sem před staletími přišli, vymýtili prales, postavili kostel a vydupali z divočiny civilizaci.

Karl Seidl si mlčky prohlíží náhrobek z černého mramoru zasazený do žulového soklu, kterým chtěl kdysi utěšit svou ženu v jejím nekonečném žalu. Rosa mu tehdy vyčetla, že pod vyrytými jmény nenechal místo pro ně dva. Nenapadlo ho to. Jako by byl tušil, že je to tak správně.

Zítra ráno na nádraží v Eisensteinu nastoupí do nákladního vagonu. On, Rosa, všichni sousedé. I pan farář. Zůstanou jen mrtví.

Hier ruhen unsere lieben Kinder:
Laurenz * 10.8.1904, † 12.7.1905,
Jakob *17.5.1906, † 22.9.1906,
Maria * 20.11.1912, † 23.3.1914,
Josefina * 7.9.1913, † 8.9.1913,
Theresia * 15.10.1918, † 2.4.1919.
Die tieftrauernden Eltern
Karl und Rosalia Seidl.

 Wir ruhen hier im Rosengarten
und tun auf unsere Eltern warten.

Umanutá Rosa se rozloučit nepřišla. Nechce si připustit, že je to napořád. Že jí nebude dopřáno zetlít ve stejné hlíně. Vymluvila se, že by ji sem oteklé nohy nedonesly. Stejně věří, že růžová zahrada je někde úplně jinde. A tam, tam se konečně všichni shledají. Rosa je svíčková bába. Ale v co má doufat on?

Starý muž vytáhne z kapsy sirky, poklekne a v závětří dlaní zapálí knot. Chvilku si hřeje prsty nad plamínkem a sleduje vosk stékající po kameni. Pak si nasadí klobouk a zavře za sebou kovanou branku. Zastaví se a zadívá do údolí utopeného v bílém oparu. Ne, jeho na nádraží v Eisensteinu zítra nikdo neuvidí.

Otočí se na druhou stranu, zvedne límec kabátu a vykročí. Nahoru, do kopců, na svou poslední túru.

5 8 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Pavel Khail
Pavel Khail
1 den před

Krásně, moc krásně napsáno, děkuji.

Hana
Hana
2 dní před

Moc hezké. Smutně hezké.

Soňa Bulbeck
3 dní před

Milý Štepán, klobúk dole, ešte som od vás nič iné nečítala, ale toto ma dostalo, nemám rada “ polopatistické“ opisy násilia a zla, ale tu bolo to zlo tak kultivovane skryté, že ho človek vnímal ešte intenzívnejšie spolu s tou bolešťou, ktorá bola zjavná…ďakujem

Tomáš Vodvářka
Admin
4 dní před

Štěpáne, jako vždy – čte se to jedním dechem a je to natolik plastické, že ho člověk vidí.

Tomáš Vodvářka
Admin
4 dní před

Předloni jsem projížděl na kole. Zvonková s kostelem a resuscitovaným hřbitovem. Pak Pasečná, Spáleniště….neuvěřitelný kraj, kde teprve teď nadšenci osazují info tabule, jak to tam vypadalo kdysi. Ach jo.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial