Sdílený virtuální prostor
„Ráda přijdu, ale mám pro tebe překvapení, to budeš koukat. Nevyzvídej, nic ti předem neprozradím, a aby sis to pořádně užil, nechám tě hádat,“ přijala Maruška mé první letošní pozvání na kávu se zákuskem. Dlouho jsme se neviděli a ta krásná plnoštíhlá dáma se sluncem ve vlasech se zřejmě rozhodla,…
„Dokázal by sis mě představit v dvoudílných plavkách?“ Zeptala se mě má kamarádka Maruška zkoumavým hlasem, když jsme spolu v letním podvečeru seděli na cukrárenské předzahrádce.
„Je ti jasné, že sedíš u jednoho stolu se zlodějkou a měl by sis ohlídat věci, abych ti něco neukradla? Musíš počítat i s tím, že ti udělám ostudu, přijdou si sem pro mě a odvedou mě v poutech před zraky celého osazenstva.“
„Tak teda jo, ukecal jsi mě a půjdu s tebou. Ale budeš mě muset obskakovat a nesmíš se mi smát,“ pravila Maruška do telefonu, když mi po dlouhém přemlouvání konečně kývla na další schůzku nad kávou a větrníkem.
„Promiň mi zpoždění, ale jestli chceš udělat dobrý skutek pro jednu mokrou a naštvanou starou tlustou ženskou, tak jí objednej panáčka becherovky, ať se trochu vzpamatuje. A sobě taky, aby v tom nebyla sama.“
„Kdepak zkrásněla, leda tak zase o kousek zestárla.“ Odbyla Maruška nad šálkem kávy a větrníkem můj kompliment, že jsme se dlouho neviděli a ona je od té doby ve svých čerstvě odbarvených vlasech hezčí než kdy dřív.
„Byla bych ti povděčná, kdybys tentokrát přišel přesně, Honzo!“ Zdůraznila Maruška, když jsme se den předem po obědě domlouvali na odpoledním popracovním posezení u kávy a větrníku v naší oblíbené cukrárně.
„Promiň, Honzo, že jdu pozdě,“ pravila Maruška poté, co se zhruba čtvrthodinovým zpožděním rovná jako pravítko pomalými drobnými krůčky došla ke stolku s dvěma měkkými pohodlnými křesílky v naší oblíbené cukrárně.
„Jsem husa. Důvěřivá hloupá husa, Honzo. Stydím se sama před sebou a před tebou taky, však jsem ani nechtěla přijít,“ uvítala mě Maruška, když se mi ji po dlouhém přemlouvání podařilo vytáhnout na kafe s větrníkem.
„Stalo se ti něco, Maruško?“ Zeptal jsem se své blonďaté kamarádky, jakmile se usadila do křesílka v naší oblíbené cukrárně. Přišla chvilku po mně a už, když se blížila ke stolku, měla vážný výraz ve tváři a trochu mhouřila oči.