„Honzo, dneska si dej větrník sám. Nahlas u toho mlaskej a tvař se, jak ti náramně chutná, abych ti mohla jen tiše závidět a litovat, že nemůžu mít taky.“ Pravila Maruška, jakmile jsme se pondělního odpoledne usadili v cukrárně.
Sdílený virtuální prostor
„Honzo, dneska si dej větrník sám. Nahlas u toho mlaskej a tvař se, jak ti náramně chutná, abych ti mohla jen tiše závidět a litovat, že nemůžu mít taky.“ Pravila Maruška, jakmile jsme se pondělního odpoledne usadili v cukrárně.
„Maruško, co se stalo? Udělal ti snad někdo něco? Jestli ano, tak mi to klidně řekni a já už si ho podám,“ optal jsem se své krásné zralé blonďaté kamarádky, jakmile jsme se sešli v naší oblíbené cukrárně.
„Proč se tak mračíš, má krásná dámo, když víš, že úsměv na tváři ti sluší daleko víc?“ Neodpustil jsem si vůči Marušce menší provokaci hned poté, co nám v cukrárně servírka donesla tureckou kávu s větrníkem.
„Promiň, jestli na tebe budu protivná, ale dneska jsem fakt naštvaná!“ Pravila Maruška a zprudka dosedla do cukrárenského křesílka, až pod ní zaúpělo. Pak na mě vypálila otázku: „Honzo, říká ti něco mužský vzor a ženský vzor?“
„Jémine, dobrý den, ráda vás tu vidím. Dáte si tureckou kávu s větrníkem nebo jste si od té doby oblíbili něco jiného?“ Takto překvapivě nás s Maruškou přivítala servírka minulé úterý na předvánočním posezení v cukrárně.
„Honzo, pořádně si mě prohlídni a dlouze mě obdivuj,“ pravila Maruška hned po příchodu do naší oblíbené cukrárny. Zvolna se otočila kolem své osy, teprve poté si sedla a nechala mě, abych objednal kávu s větrníkem.
„Honzo, myslíš to vážně, nebo mi věšíš bulíky na nos jen proto, abys mě potěšil?“ Zareagovala Maruška tentokrát nezvykle podrážděně na můj obvyklý obdivný kompliment, jak jí to náramně sluší.
„Honzo, jak se ti dneska líbím?“ Zeptala se mě Maruška nad kávou s větrníkem a dotkla se rukama brýlí, které měla na nose. A já měl rázem problém jak neurazit dámu, a přitom říct, že jí něco vůbec a ani trochu nesluší.
„Honzo, co si představíš pod slovem lodičky?“ Zeptala se mě Maruška nad šálkem vonící kávy a lahodným větrníkem. Snažila se přitom tvářit mírumilovně, ale nenápadný záblesk jejích očí prozrazoval úplně jiné emoce. Vsadil jsem na tu mírumilovnost a odpověděl popravdě, co se mi vybavilo jako první: „Víš, Maruško, před několika…
Na té mladičké dívce bylo pozoruhodných hned několik věcí. Jednak byla drobná a nesmírně štíhlá, takže vypadala jako lesní víla z nějaké pohádky. Za druhé měla velice zvláštní účes, kterého si nebylo možno nevšimnout.