Onoho parného letního odpoledne se Maruška nenápadně rozhlédla po poloprázdné kavárně, aby zkontrolovala, jestli se náhodou někdo nekouká a pak to provedla. Natočila se a dala si nohu přes nohu tak, aby umožnila mým očím neobvyklý pohled.
Seděli jsme toho dne s Maruškou v kavárně a probírali blížíce se Vánoce. Vychutnávali si adventní pohodu a radili se, co ještě nadělit naším blízkým. Servírka v černým triku s obrázkem žáby na ňadrech nám přinesla kávu a zákusek.
„Honzo, promiň, ale ten smaženej hermelín si dej sám. Já ho fakt nejím, objednám si něco lehčího.“ Odmítla Maruška mé kulinářské svádění, když jsme si spolu skočili na oběd.
„Honzo, upřímně, kdyby ti bylo pětadvacet, chtěl by sis něco začít s takovou postarší a ne zrovna nejštíhlejší ženskou, jako jsem já?“ Přivítala mě Maruška překvapivou větou, když jsme onoho odpoledne vyměnili naši oblíbenou cukrárnu za útulné restaurační zařízení.
„Honzo, skočíme po práci na kafe na zahrádku?“ Zeptala se mě po telefonu má věrná kamarádka nádherných barokních tvarů. Byl jeden z posledních vlahých dní loňského podzimu a já její nabídku nedokázal odmítnout.
Marušce to v těch světloučkých letních šatech, těsně obepínajících její košatou postavu, opravdu slušelo. Svou překvapivou otázkou způsobila, že jsem od ní konečně odtrhl zrak, cuknul sebou a polil si kafem čisté tričko.
Obrňte svoje nervy a dejte si panáka nebo něco sladkého na uklidnění, došlo na nejhorší. Nasáčkoval se vám sem jeden otravný starý kocour a bude vás tady prudit, jak už to správní kocouři dokážou.