Nemůžete si toho debila zklidnit, člověče?!?

„Proč se tak mračíš, má krásná dámo, když víš, že úsměv na tváři ti sluší daleko víc?“ Neodpustil jsem si vůči Marušce menší provokaci hned poté, co nám v cukrárně servírka donesla tureckou kávu s větrníkem.

Nezabralo to. Maruška se tentokrát ani neuchetla a ani mi naoko nevynadala za pokus o kompliment. Místo toho mi odpověděla vážným tónem: „Honzo, promiň, jestli jsem dneska protivná, ale na něco jsem si vzpomněla. Kdybys ty sám viděl to, co jsem včera viděla já, taky by ti nebylo do smíchu. A jestli chceš pro jednu starou tlustou ženskou něco udělat, tak jí dovol, aby ti o tom vyprávěla, třeba se jí trochu uleví.“

„Jestli myslíš tu milou plnoštíhlou zralou paní, co sedí naproti mně, Maruško, tak ta ať klidně spustí, budu rád,“ zkusil jsem to tentokrát povzbudivým tónem. Maruška se sotva znatelně usmála očima a dala se do vyprávění.

***

Honzo, včera jsem jela z Anděla metrem a přisedla jsem si na trojsedačku k tátovi s dcerou. Jemu mohlo být něco přes čtyřicet, jí tak patnáct a byli si hodně podobní, jen ona měla vepsané ve tváři nějaké mentální postižení. Víš, v tomhle se nevyznám, ale bylo to na ni poznat a taky se podle toho chovala. On se ji snažil zabavit hovorem, usmíval se na ni a povídal třeba: „Terezko, teď zrovna jedeme pod Vltavou a nad námi plavou labutě.“ Na to ona odpověděla: „Labutě, labutě, LABUTĚĚĚ…“ Několikrát to slovo zopakovala, napřed úplně potichu, pak čím dál víc nahlas a naposled ho jakoby vyzpívala z plných plic na celý vagón. A přitom vlnila dlaněmi ve vzduchu, jakoby se ty labutě houpaly na hladině. Načež táta ji pohladil po rukou, zlehka je přidržel a řekl: „Terezko, potichoučku, ať je nevyrušíš.“ Ona na chvilku zmlkla a rozhlédla se kolem sebe prázdným nechápavým pohledem.

Na příští stanici na Karláku si na protější čerstvě uvolněnou trojsedačku sedla ježibaba. Honzo, promiň, že té osobě tak říkám, ale ona se tak vážně chovala. Už když si sedala, tak jí z očí lítaly blesky a škaredila se jako sto čertů. Na místo u okýnka si položila rozměrnou tašku a sama sebe umístila vedle ní na místo do uličky. Když se tam k ní chtěli poskládat nějací staří manželé, tak ne aby tu tašku dala pryč, mohla si sednout jen ta paní na místo naproti ní, ale pán musel zůstat stát. Já po ní jen loupla očima, gestem jsem naznačila, aby si tu tašku dala na zem, ale ona se odvrátila na druhou stranu, jakoby nic neviděla.

„Terezko, to je jezevčík, podívej, jak vesele vrtí ocasem,“ odpověděl táta své dceři poté, co si všimla psa u vedlejších dveří a pronesla tázavé: „hafík?“

„Jezevčík, jezevčíček, jezevčíčíček, haf, haf, HÁÁÁF…“ Zahrála si opět Terezka se slovíčky, a stejně jako minule skončila u ne zrovna melodického zpěvu z plných plic. Táta jí zase zlehka a vysloveně něžně uklidnil, ale nebylo nic platné, oba si za to vysloužili jedovatý úšklebek od ježibaby.

Během další jízdy následovali po labutích a jezevčíkovi sloni, respektive SLONÍÍÍ, které Terezka viděla na bundě nějakého kluka, jenž prošel okolo nás a které ježibaba okomentovala zasyčením: „Ticho, sakra!“

Jenomže potom, Honzo, pak se Terezka zčistajasna tiše zeptala: „Tatínku, jedeme za maminkou?“

Tatínkovi se kmitl ve tváři stín smutku a odpověděl: „Ale kdepak, zlato, maminka je už dávno v nebíčku, jedeme za tetou Jitkou na Palmovku. Ona má doma rybičky v akváriu, na které se tak ráda díváš.“ Zmínka o rybičkách však nedokázala odvést Terezčinu pozornost, ona se rozkřičela, až jí začal přeskakovat hlas a dožadovala se, že chce za maminkou.

„Nemůžete si toho debila zklidnit, člověče?!? Dyť se mi tady z toho jejího řvaní rozskočí hlava!!!“

Honzo, asi ti nemusím říkat, kdo tohle vypustil z úst a asi si domyslíš, že to zařval tak, až se ve vagónu zatřásly okenní tabulky. Ty mě znáš a víš, co dokážu, když mě někdo pořádně naštve. V první chvíli jsem tu ježibabu chtěla popadnout za flígr a na další stanici rovnou vyhodit, ale udržela jsem se. Respektive zabrzdil mě omluvně prosebný pohled taťky, který teď držel Terezku za obě ruce a něco jí šeptal do ucha. Tak jsem se k ježibabě jen natočila a pěkně zostra jí polohlasně vmetla přímo do tváře: „No nevím, kdo tady dělá větší kravál, měla byste se stydět, copak nevidíte, že je postižená?“ Ježibaba jen trhla hlavou a zavrčela něco ve smyslu, že se se mnou nehodlá bavit.

Pak mě něco napadlo a já to udělala. Teda riskla. Všimla jsem si, že na druhé straně vagónu se uvolnilo několik míst, tak jsem významně mrkla na taťku, usmála se na Terezku, vzala ji za ruku a řekla: „Terezko, pojď se mnou, já ti něco dám, a tatínka vezmi s sebou.“ Kupodivu mi to vyšlo, Terezka se nechala v klidu odvést, já ji držela za jednu ruku vpředu, taťka za druhou vzadu, až jsme došli k těm volným místům. Tam jsme se usadili a ta holka, Honzo, představ si, že ta holka na mě upřela svůj pohled. V tu chvíli vůbec nebyl prázdný jako prve, naopak jsem s něj vyčetla očekávání a naději, a navíc takovou sotva znatelnou zvláštní až nezemskou sílu, kterou lidé normálně v očích nemívají.

No nic, abych to neprotahovala, já sáhla do kabelky a vytáhla z pytlíku tři tvarohové buchty, které jsem si předtím koupila v pekařství. Jednu jsem dala do ruky Terezce, druhou taťkovi a do třetí jsem se zakousla sama. Já vím, že v metru se nic konzumovat nesmí, ale holčina v klidu začala jíst, trochu přitom pomlaskávala a s plnými ústy mi několikrát za sebou poděkovala. Její taťka se na mě díval vděčnýma očima, a pak, když jsme dojeli na Palmovku, vzal ji za ruku, že jako vystoupí. Rozloučili jsme se a já na závěr už slyšela jen Terezčino: „Na shledanou, na shledanou, NA SHLEDANOUUU“ ve stejně stoupající hlasové kadenci jako předtím u labutí, jezevčíka a slonů.

Honzo, já osaměla a tam v tom metru na té sedačce mi najednou začalo být smutno. Smutno z osudu mentálně postižené dívky, které zemřela maminka a z osudu jejího ovdovělého tatínka. Smutno z ježibaby, která vidí jen sama sebe a bezhlavě rozdává rány ostatním. Na jedné straně jsem za toho tátu cítila hrdost, jak se o svou dceru dokáže s láskou starat, ale na druhou stranu mě jímal vztek nad tou ženskou. Hned jak jsme sem dneska přišli, tak jsem si všimla támhleté bundy na věšáku, která má na sobě úplně stejné slony, jako měla včera ta v metru. Všechno se mi v tu ránu vybavilo znovu a já to ze sebe musela dostat, odpust.

***

Maruška zmlkla a já chvíli tiše zíral do její měkké buclaté tváře s hlubokýma hnědýma očima. Zlehoučka jsem ji pohladil po ruce a poděkoval za její slova a za to, že mi dopřává cti být mojí kamarádkou.

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
5 měsíců před

Píšeš dobře, Honzo, o věcech, které jsou snadno uvěřitelné….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial