„Proboha, proč si chceš k sobě vzít postižené dítě? Notabene ve svém věku?“ Zeptal se mě Milan, když jsem ho po zhruba půlročním vztahu obeznámila se svým plánem přijmout do péče čtyřletou mentálně retardovanou holčičku z ústavu.
Sdílený virtuální prostor
„Proboha, proč si chceš k sobě vzít postižené dítě? Notabene ve svém věku?“ Zeptal se mě Milan, když jsem ho po zhruba půlročním vztahu obeznámila se svým plánem přijmout do péče čtyřletou mentálně retardovanou holčičku z ústavu.
„Tatínku, nutně potřebuju, abys mě obejmul,“ prohlásila asi pětiletá holčička a obrátila své oči nahoru k muži, který jí pomáhal do bundy. Sehnul se, vzal ji do náručí, ona se jej chytla jako klíště a přitiskla tvář k jeho hlavě.
„Koho sis to proboha našla, holka moje nešťastná?“ Zatvářila se mamka zděšeně a zalomila rukama, když jsem jí poprvé vyprávěla o Filipovi.
Byla jsem jediným pozdním dítětem svých rodičů, mamince jsem se narodila ve čtyřiceti a táta byl ještě o pět let starší. Když nás opustil, bylo mi teprve patnáct a byla jsem svědkem, jak se mamince doslova zhroutil svět.
Na té mladičké dívce bylo pozoruhodných hned několik věcí. Jednak byla drobná a nesmírně štíhlá, takže vypadala jako lesní víla z nějaké pohádky. Za druhé měla velice zvláštní účes, kterého si nebylo možno nevšimnout.
„Jestli ti jde o vážný vztah, tak si se mnou radši nic nezačínej.“ V tomhle byl Michal férový kluk, jenomže leckterá ženská mu nedokázala odolat navzdory jeho varování.
Život s našimi stárnoucími rodiči je někdy náročný, zvláště když potřebují stále více naší péče a pomoci. Pokud ale máme dobrý vztah, tak se občas i pořádně zasmějeme. Naše babička, které říkáme Ovenka, má problém se sluchem, který je stále horší a horší. Dnes už i se sluchátkem musí dávat…
„Honzo, já vím, že máš pro mě slabost, ale jedno mi řekni, byl bys mě ochotný nosit na rukou?“ Maruška si zvolna vychutnala doušek turecké kávy a sousto větrníku, upřela na mě oči a čekala, jak si poradím s její záludnou otázkou.
„Romano, musíš se dobře učit, aby z tebe jednou byla paní inženýrka a my na tě mohli být pyšní. Romano, napřed si musíš udělat všechno do školy a teprve potom si budeš moct hrát s těmi svými panenkami.“
„Maruško, ty jsi mi zase zkrásněla,“ přivítal jsem svou kamarádku na zahrádce před cukrárnou chvilku před tím, než před nás servírka postavila dva šálky vonící turecké kávy, doprovázené dvěma naprosto neodolatelnými větrníky.