Maminky se mají poslouchat

„Radko, neměla bys všechno nechávat na Ondrovi nebo se jednoho dne sebere a uteče ti,“ říkávala mi maminka pokaždé, když se k nám do Budějovic vypravila se své vesnické chalupy. Sice se trochu usmívala, ale myslela to vážně.

Leč začnu raději od dětství, kdy jsem byla vymodleným jedináčkem. Ne, že by naši nechtěli mít víc potomků, ale maminčin zdravotní stav to nedovoloval a už tak jim trvalo mnoho let starostí a snažení, než jsem přišla na svět. Snad kvůli tomu mě hlavně ze začátku rozmazlovali víc, než by bylo zdrávo. Nějak jsem si na to zvykla, a později, když už se holky v mém věku dokázaly čile otáčet v domácnosti, já nechtěla dělat prakticky nic. Našim se to moc nelíbilo, maminka se mě snažila zapřáhnout a tvrdila, že tak línou holku jako já, nikdy nebude žádný chlap chtít.

Jenomže to už bylo pozdě, já nastoupila na střední školu na internát do Budějovic a hned, jakmile jsem odmaturovala, našla jsem si tam práci a pronajala maličkou panelákovou garsonku, kterou jsem dokázala finančně utáhnout. Když se na to teď zpětně dívám, musím přiznat, že jsem se v té době osamostatnila jen napůl. Ne, že bych si nedokázala nějak uklidit, cosi přeprat, ohřát večeři a tak, ale byla jsem pohodlná. Přes týden jsem se odbývala, po práci doma dělala jen to nejnutnější a nejradši buď ležela v knihách, klábosila s kámoškami nebo si maximálně zaběhla někam zlehka zasportovat. Víkend co víkend jsem jezdila za našima na venkov, maminka byla ráda, že mě vidí, a než aby se mě snažila dovychovat, radši se o mě pokaždé postarala, jako bych byla stále malé dítě.

***

„Jen si hezky odpočiň, Radu, vždyť celé dny pečuješ o Míšu, já všechno ostatní udělám.“ Měla jsem obrovské štěstí, po několika létech singl života jsem si našla chlapa, kterého jsem si ani nezasloužila. Ondru. Kluka, který měl všechno perfektně srovnané v hlavě od materiálního zabezpečení rodiny až po běžné detaily každodenního života. Celkem brzy jsem přišla do jiného stavu a blížící se mateřství mě dočista změnilo. Ne, že by se ze mě stala vzorná hospodyňka, to bych koneckonců ani ze dne na den nedokázala, ale strašně mi začalo záležet na tom ještě nenarozeném tvorečkovi, kterého jsem nosila pod srdcem.

Celé těhotenství jsem strávila v natěšených přípravách, nastudovala jsem snad všechnu dostupnou literaturu o prenatální péči, o porodu a o tom, jak se starat o malé dítě. Zatímco mi Ondra dle mých přání přizpůsobil svůj byt, do kterého si mě nastěhoval a průběžně se po příchodu z práce staral o chod domácnosti, já jenom snila. Mé snění spočívalo v tom, že jsem ho krmila svým nadšením, kterým jsem ho bezděčně doslova nakazila, takže to chvílemi vypadalo, jako bych to dítě neměla porodit já, nýbrž on. A byla jsem šťastná, nejen z blížícího se příchodu Míši na svět, ale i z nadšení, které jsem viděla v Ondrových očích.

S hrdostí mohu prohlásit, že jsem byla vzorná matka, ať už před porodem nebo po něm. Dávala jsem, snad jako každá normální máma Míšovi to nejlepší, co jsem dokázala. Jenomže teď s odstupem času můžu říct, že to bylo asi tak všechno, nač jsem na sebe mohla být hrdá.

„Radko, neměla bys všechno nechávat na Ondrovi nebo se jednoho sebere a uteče ti,“ říkávala mi maminka pokaždé, když k nám zajela. V té době už můj tatínek nežil a ona se k nám vypravila tak dvakrát, třikrát za měsíc. Snažila se mě přemluvit, abychom někdy přijeli my za ní, ale já to odmítala. Vždyť přece jedině tady u nás ve vymazleném budějovickém bytě má náš maličký Míša to nejlepší.

Maminka si nemohla nevšimnout, jak byl Ondra ze vší té péče o napůl línou a napůl vůči dítěti přecitlivělou ženskou dlouhodobě vyčerpaný, a obdivovala jeho vytrvalost a trpělivost. Dodnes nevím, jestli si opravdu myslela, že by mě mohl opustit nebo zda se to snažila použít jako zbraň proti mé zaslepenosti. Ať tak či tak, stejně tím ničeho nedosáhla.

***

Konec mé idylky a zvrat, který mi konečně dokázal otevřít oči, přišel nedlouho za rok po Míšově narození. Respektive v době, když maličký objevil, že jeho nožky slouží k tomu, aby se po nich mohl jako neřízená střela pohybovat po bytě. Ten podvečer jsem byla celá utrápená z jeho neočekávaných výletů do všech nejnemožnějších míst a těšila se, až Ondra dorazí z práce, aby mi ho pomoh ohlídat. Nedorazil. Ne, že by mi utekl, jak říkávala maminka, prostě dorazit nemohl. Už toho na něj bylo opravdu moc, cestou domů usnul za volantem, naboural se a utrpěl mnohačetná vážná zranění.

Strach o dítě, jak o ně dokážu teď pečovat, když najednou musím dělat všechno ostatní, co ani pořádně neumím.

Strach o manžela, kterého miluji a hrůza, že bych o něj mohla přijít.

Pocit viny, vždyť za tohle všechno můžu vlastně já. Kdybych Ondru nepřetěžovala svou leností a podílela se na společných povinnostech jako každá normální ženská, nemuselo se to stát.

„Maminko, prosím tě, pohlídej mi Míšu, já musím za Ondrou do nemocnice,“ prosila jsem snad každý den svou rodičku, která zamknula chalupu a nevědouc na jak dlouho se nastěhovala k nám, aby mi pomohla a podržela mě.

Následovalo mnohaměsíční období, v němž Ondra nejprve bojoval o život, a pak se postupně po krůčcích znovu učil normálně fungovat. A já se taky učila. Pod maminčiným vedením jsem si osvojovala obyčejné dovednosti, které jsem už dávno měla bezmyšlenkovitě zvládat levou zadní od vyžehlení sukně až třeba po přípravu svíčkové. Poděkovala jsem jí snad stokrát, nejen za současnou pomoc, ale i za vše, co mi kdy v životě dala. Nic mi nevyčítala. Ani ona a ani Ondra, který byť s drobnými doživotními následky znovu nabyl svých sil.

***

Je opět podvečer a já po čtyřech létech od Ondrovy nehody zas čekám, až se mi vrátí z práce. Pětiletý Míša si veledůležitě cosi kreslí, aby se svým výtvorem mohl zítra pochlubit paní učitelce ve školce. Malá roční Jaruška leze po kolenou na koberci a shání se po plastové lžičce, aby mohla nakrmit svou panenku. Já musím rychle dorazit večeři, dávám si záležet, protože Ondra má narozeniny a chci je s ním oslavit, jakmile společně dáme večer děti spát. A zítra? Zítra je pátek, hned odpoledne sedneme do auta a pojedeme ven, do chalupy za babičkou. Za mojí maminkou, nejlepší ženskou pod sluncem.

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial