Přísná madam

„Jé, Majko, seš to ty? Léta jsme se neviděly, ty černý krátký vlasy ti fakt slušej, málem jsem tě nepoznala. Ještě děláš v tý drogerii?“ Na tuhle dávnou kámošku z učňáku jsem narazila hned den po nástupu do pekařství v Nuslích.

Stavila se tam po poledni pro něco sladkýho k zakousnutí. Já měla krámek plnej lidí, na nějaký vybavování nebyl čas, tak jsme se domluvily, že spolu v pátek skočíme v podvečer na vínko.

„Kdepak, drógoška, Naďo. Tu už dávno převálcovaly řetězce, však víš, jak to chodí,“ začala Majka zvolna, jakmile jsme se usadily ve vinárně v pohodlnejch křesílkách.

„A co teda děláš, sehnalas něco jinýho?“ Zeptala jsem se zvědavě a hlavou mi prolítlo naše krásný dlouhý holčičí kamarádství, který nám vydrželo celý dávno ztracený mládí, než nás život odvál každou jinam.

„Ale ne, zaměstnat už se nenechám, dělám teď… No, tobě to řeknu, Naďo, asi jako jediný, vždyť, kdysi jsme si říkaly všechno.“ Povzdechla si, prohrábla vlasy, kývla na číšníka a objednala láhev šedivý rulandy jako za starejch časů.

„Dělám dominu… Funguju v erotice jako přísná madam… Ale počkej, nic nevíš, tak začnu radši od začátku.“ Lokla si, přečetla z mý tváře udivenej výraz a chvilku počkala, než tuhle informaci trochu vstřebám. Pak pokračovala: „Ty vlastně asi ani nevíš, že mi Míra před několika rokama umřel. Ani jsme nestihli mít děti. Ne, nelituj mě, to už je dávno, mám to za sebou. Ale víš, jaká jsme byli dvojka a já husa tenkrát myslela, že většina chlapů je jako on. Asi po roce jsem začala zase hledat.“

„Asi nenašla, co?“ Zeptala jsem se a najednou jsem nevěděla kam s očima.

„No, myslela jsem si, že našla, byla jsem bláhová. Blbá. Malovala jsem si to narůžovo, všechno bylo krásný, dokud se Pepa trochu víc nenacamral. V tom stavu mě začal mlátit. Nechci se v tom rejpat, ale když to udělal potřetí, tak jsem ho vyhodila. Zbyla mi akorát zlost. Jo, a taky dluhy. Za ten krátkej čas mě stačil oškubat a já si toho všimla, až když byl pryč. Ale tak jsem ho nenáviděla, že z pouhý myšlenky, tahat se s ním po soudech, mi bylo na blití. Radši jsem se na to vykašlala, ale prachy jsem potřebovala a nemohla se honem nikde chytit.“ Majka se zarazila, podržela sklenku proti světlu a chvilku pozorovala hru paprsků. Jako by se chystala osmělit a skočit do ledový vody svýho vyprávění. Já jen tiše seděla a bezmyšlenkovitě otáčela poloprázdnou skleničkou na dřevěný desce stolku.

„Začátek stál za prd, tak to radši trochu zkrátím. Šla jsem na privát a chytla hnusnou šéfovou. Představ si, Naďo, že by ses musela nechat vojet od každýho, kdo si na tebe ukáže prstem a půlku peněz dávat tý ženský, co uměla jen chlastat a sekýrovat. No, nekoukej na mě tak útrpně, sama jsem si připadala jak ta poslední krysa z kanálu.“

„Já nevím, tohle bych fakt nemohla…“ Vykoktala jsem.

Ale Majka mi do toho skočila: „Však poslouchej, pak už nebylo tak zle. Z toho nejhoršího mě dostal jeden klient. Slušnák. Šéf ňáký velký firmy. Jednou se mě zeptal, jestli bych mu nemohla vrazit pár facek. Byla jsem z toho celá vyplesklá, ale pak jsem si řekla, když si to zaplatil, tak ať to má. A jak jsem se rozjela, tak se mi najednou před očima objevil Pepa, pak už to šlo samo ráz na ráz, prásk, prásk, až jsem se lekla, jestli jsem to nepřepískla. Ale kdepak, ten klient mi naopak moc děkoval a já tehdy pochopila, že existuje taková divná sorta chlapů, který prahnou právě po tomhle. Řekl mi, že by ze mě byla dobrá domina a nabídnul, že jestli chci, tak mi na to obstará pronájem. A že tam prej bude můj první stálák.“

Bylo toho na mě moc, potřebovala jsem to trochu strávit: „Promiň, Majko, musím si odskočit.“ Na záchodě jsem chvilku zírala do zrcadla, kroutila hlavou a šeptala si sama pro sebe: „Chudák holka, že na to má žaludek. Musím ji vyslechnout až do konce, podržet, bejt chvilku s ní.“ Trochu jsem se sebrala, cestou zpátky se stavila u baru a ke stolu přinesla dva panáky Malibu. Ty jsme si kdysi dávaly, když byl nějakej malér.

„Jo, dík, seš hodná. To tys byla dycky, snad proto ti to všechno říkám. Ale abych to dopověděla. Jak ten šéf řekl, tak udělal. Teď mám tady kousek odsud dvě místnosti s kuchyňkou v suterénu se zamřížovanejma oknama do dvora.“ Majka se usmála: „Představ si mě v černým latexu a ve vysokejch botách nebo ve střevících na jehlách, jak komanduju chlapy, práskám je bičíkem nebo řemenem a svazuju poutama. Kdo si co řekne, to má, ale prasárny nedělám. To musej jinam.“

„Máš s nima sex?“

„Ale kdepak, to už dávno ne. Maximálně jim dovolím, aby se přede mnou udělali sami. Nebo když si připlatěj, tak jim pomůžu rukou. To bys nevěřila, jak slintaj, když si na to vemu dlouhý černý rukavice až k loktům. No já vím, na co se chceš zeptat, to víš, že mě to nebaví. Jenom to hraju a na Pepu si ani nevzpomenu. Beru to jako rutinu, prostě práce jako každá jiná.“ Majka se odmlčela, jako by najednou nevěděla, co má ještě říct.

Bylo mi za ní trapně, chtěla ji pomoct nějakou otázkou, ale nic mě zrovna nenapadlo. Pak ze mě vypadlo: „Kdo za tebou vlastně chodí, to se nebojíš, že ti někdo něco udělá?“

„Víš, má drahá, mám svoje pravidla,“ odpověděla Majka teď už úplně uvolněně. „Neberu opilce, přes noc nedělám, padne osmá a končím. Beru jen slušný český chlapy, už po telefonu jsem se naučila poznat, jakej kdo asi je, a když se mi pak přesto nezdá, nepustím ho do dveří. Nevěřila bys, co se občas objeví za elitu. To je samej pan ředitel, pár jich je i z hodně vysokejch kruhů. Ne, promiň, jména ti neřeknu, nezlob se.“

„Chápu.“

„Takoví jsou celý dny zvyklí jen poroučet, až jim to vleze na mozek a najednou potřebujou, aby je někdo pořádně ponížil. Jsou i takoví, který nemusím bít, stačí jim hezky zvostra vynadat a jsou spokojený. A některý se potom, co dostanou svoje, uvolněj a začnou se svěřovat. Holka, nevěřila bys, co já už vyslechla, to by bylo na několik románů. Nechám je vykecat a snažím se tvářit chápavě, i když mě ty jejich cancy vůbec nezajímaj. Oni se pak rádi vracej a hlavně nešetřej korunou. Teď už je to dobrý, o peníze starost nemám. Ne, že bych při týhle drahotě mohla rozhazovat, ale z dluhů jsem venku. Teď už si prakticky vystačím se stálákama, nový beru jen málo.“

„A co sousedi, nebojíš se, že tě někdo nabonzuje?“

„Komu nabonzuje? Chodí za mnou jeden hlavoun od policajtů, ňákej potentát z města a tak. Když jsem na každýho tak akorát tvrdá, jak to chce a jak jsem se naučila odhadnout, tak mám pak u nich zastání. Kravál nedělám, mám to tam odhlučněný, a kdyby některej z klientů chtěl moc řvát, tak ho zkrotím, to si teda piš.“ Majka vzala do ruky prázdnou láhev, najednou zmlkla a zatvářila se jak splasklej balón. „Naďo, tak to je asi všechno. Promiň, že jsem to na tebe tak vylila, nějak to prostě muselo ven a já nikoho jinýho nemám.“

Položila jsem jí ruku na ruku: „Bylo to na mě silný kafe, o tom žádná, ale jsem ráda, žes mi to řekla. A nechtěla bys to změnit? Začít zas s někým normálním žít? Asi se blbě ptám, promiň.“

„Neptáš se blbě.“ Majce zvlhly oči, „snad… někdy… možná… Jo, hned ten den jakmile objevím druhýho Míru… Teda jestli po týhle pitomý zeměkouli ještě vůbec nějakej běhá.“

Pak mávla rukou: „Ale co, hoďme to za hlavu, život je jako žebříček od kurníku, krátkej a podělanej, však to znáš. Jestli máš ještě chvilku, dáme si dortík a druhou lahvinku, dneska už nedělám. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě zas vidím. Jo a jde to za mnou.“

„Tak jo, Majko, ten můj má dneska noční a malá Miluška je už dávno veliká. Počkej, jenom jí brnknu, že se zdržím. Ale s tím pitím jedeme napůl.“

„Díky, seš férová,“ z očí pod ebenem se vyklubalo pár slunečních paprsků, „tak a teď povídej ty, ať taky slyším, jak žije někdo normální.“

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial