Ty jsi přece nikdy žádného chlapa nechtěla, mami!

Asi jsem toho svého kluka špatně vychovala, já nevím. Vdávala jsem se mladá, ještě mi nebylo ani dvacet, Milana jsme měli pár měsíců po svatbě a jeho táta nás opustil, když ještě malému nebyl ani rok.

Tehdy jsem se prostě zakoukala do mládence, o nějž se rodiče v dětství prakticky nestarali a který vyrůstal na ulici stylem „urvi, co můžeš a na zodpovědnost kašli.“ Přehlížela jsem všechny jeho chyby a oči mi otevřel až jeho odchod. Upnula jsem se na Milana, asi jsem mu chtěla podvědomě vynahradit vše, čeho se jeho otci v dětství nedostávalo, a aniž jsem si to uvědomila, vychovala jsem z něj rozmazleného sobečka. Jako samoživitelka jsem to často nemívala lehké, ale radši jsem odpírala sama sobě, abych mohla Milanovi dát, co si zrovna zamanul.

O chlapy jsem se nezajímala, nápadníků stejně moc nebylo, kdo by se taky chtěl dávat dohromady s chudou ženskou se závazkem. Jó, leda tak do postele, takoví adepti by se našli vždycky, ale já je pokaždé rychle odpálkovala. Pokud se ptáte, jestli mi nechyběla pevná a zároveň něžná starostlivá mužská ruka, tak můžu říct, že chyběla. Jenomže já si takové myšleny nepřipouštěla a s občasnými tajnými sny o princi na bílém koni jsem pokaždé udělala krátký proces.

Ale úplně sama jsem nebyla, měla jsem kamarádku Jarušku, spolužačku ze školy, která se shodou okolností narodila ve stejný den jako já. Ta mi vždy uměla pomoct činem nebo aspoň slovem, případně podržet svou pouhou přítomností, když bylo nejhůř. Nezapomenu na chvíle, když bylo Milanovi osm let, vážně onemocněl, bylo to s ním opravdu zlé, bála jsem se o jeho život a Jaruška byla jediná, kdo mě dokázal psychicky podržet. „Vše bude zase dobré, vím, že to má Milan napsáno v osudu,“ říkávala mi tehdy a hladila mě přitom po rukou. Dodnes nevím, jestli něco opravdu tušila nebo se mě jenom snažila konejšit, ale mně to moc pomohlo a Milan se nakonec skutečně uzdravil.

***

Roky utíkaly stereotypem všedních dní, Milan vychodil základku, pak střední školu a nastoupil do práce. Nemyslete si, on nebyl špatným člověkem, byl nesmírně cílevědomý a dokázal pořádně vzít za práci, ale byl zvyklý na můj mamaservis a tak nějak počítal s tím, že mě bude mít po ruce pokaždé, když bude potřeba. Hodně let po jeho nástupu do práce jsme pořád bydleli spolu a až, když mu minula pětatřicítka, tak se ode mě odstěhoval.

Dal se dohromady s Květou, bezdětnou rozvedenou ženou, pár let bydleli v podnájmu, a pak si pořídili byt na hypotéku. A hlavně dítě. Květa se rozvedla hlavně proto, že její první manžel potomka za žádnou cenu nechtěl a Milanovi se zvolna blížila čtyřicítka, tak oba usoudili, že je nejvyšší čas. Hned od začátku jsem bývala u mladých pečená vařená, bydleli nedaleko a já k nim chodila snad obden, abych jim pomáhala s domácností. „Jste hodná, maminko, že se nám tady o všechno tak staráte,“ říkávala mi Květa. Oslovovala mě maminko, nikdy mi nezačala tykat, přestože jsem jí to několikrát nabízela a touto větou mi vlastně tlumočila Milanův postoj, že je potřeba vydělávat peníze a že chod domácnosti jim zařídím já. Hodně se Milanovi podřizovala a převzala jeho názor, že jakmile se jim dítko narodí, zůstane doma jen nejnutnější čas, a pak se co nejdřív vrátí do práce. Milan dokonce počítal s tím, že půjdu do předčasného důchodu, pustím svůj malý byt a odstěhuji se k nim, aby mě měli pořád při ruce.

***

„Mockrát vám děkuju, mladá paní, nevím, co bych si bez vás počal. Náhradní brýle nemůžu doma najít, za chvíli mi začíná hodina a nedokážu si představit, jak bych to zvládnul.“ Nad tou mladou paní jsem se v duchu zasmála, ale stejně jsem instinktivně zatáhla břicho, abych si nepřipadala tak objemná. Touto větou mi poděkoval zákazník v optice, když jsem mu s úsměvem a na počkání opravila brýle, v nichž mu na pravé straně praskla pod čočkou strunka. V mých dávných tajných snech, které jsem si tehdy tak vehementně zakazovala, figuroval vysoký štíhlý mladík s bleděmodrýma očima, usměvavou jakoby zmuchlanou tváří a charizmatickým hlasem. Tenhle zákazník sice už dávno nebyl mladý, mohlo mu být asi tak jako mně a do štíhlosti mu taky dost scházelo, ale ty oči, tvář a hlas seděly, až se mi zatajil dech. Navíc se mě při odchodu zeptal, jestli by mě směl za tu záchranu pozvat na kafe a já tak nějak cosi vytušila. No prostě, to ženská pozná, přestože si už před spoustou let chlapy jednoduše zakázala.

„Samozřejmě, že máš nárok na vlastní život, a když ti to vyjde, tak i na vlastní štěstí. Stejně ti pořád říkám, že to s těmi mladými přeháníš, vždyť oni si tě přímo zotročují.“ Tohle mi řekla má dávná kamarádka Jaruška, když jsem se jí svěřila se svým zážitkem z optiky a zeptala na názor, jestli by ona v mé situaci přijala to pozvání na kafe. Vůbec jsem si nic nemalovala, ale asi mi poprvé za ta léta došlo, že kdybych si snad náhodou ve svém věku ještě někoho našla, nemohla a asi ani nechtěla bych věnovat všechen svůj čas a energii mladým.

Teď to nebudu protahovat, Jaruščina slova zřejmě otevřela stavidla myšlence, kterou jsem možná měla už delší čas v podvědomí a jen si ji nechtěla připustit. Tomáš, tedy majitel oněch bleděmodrých očí a zároveň středoškolský profesor mně naprosto nepochopitelné matematiky, se u mě hned následujícího odpoledne stavil ohledně onoho pozvání na kafe. Netrvalo dlouho, stačily k tomu pouhé dva měsíce, aby mé dávné obranné ledy vůči mužskému pokolení roztály jak zjara a my s Tomášem s potěšením zjistili, že k sobě jaksi patříme. Jenom nás poněkud mrzelo, že jsme museli čekat tak dlouho, než jsme na to přišli. A aby toho nebylo málo, tak během oněch dvou měsíců stačila Milanova Květa porodit roztomilé zdravé miminko Květušku.

***

„Ale tys přece nikdy žádnýho chlapa nechtěla, mami! Slíbilas, že se nám budeš starat o malou, aby mohla Květa zpátky do práce! Jestli si místo toho pověsíš na krk ňákýho starýho dědka, tak mě fakt naštveš, mámo!“ Dlužno říct, že mě Milan svými příkrými slovy vůbec nepotěšil, když jsem se mladým celá nadšená svěřila se svým novým vztahem a s tím, že se možná výhledově přestěhuji k Tomášovi. Takto k dlouholetému vdovci, majícímu doma útulný chlapský bordýlek, který by si zasloužil ženskou ruku, jež by mu pomohla nejen s nalezeným oněch ztracených náhradních brýlí.

Měla jsem dilema, sice jsem mladým nikdy výslovně neřekla, že se nastěhuji právě k nim a budu se jim o všechno starat, ale také jsem to nepopřela, když o tom Milan básnil. Na jednu stranu jsem měla výčitky svědomí, ale na druhou stranu, jsem cítila, že navzdory svému věku potřebuji žít vlastní život, který mě bude naplňovat a aspoň trochu mi vynahradí všechna ta léta absence partnerského soužití. Tomáše jsem měla ráda, vnímala jeho lásku, a oba jsme věděli, že potřebujeme být spolu. Pod Milanovými výčitkami jsem znejistěla a snažila se mladé přesvědčit, že o mě nepřijdou a že jim i tak budu pomáhat, i když ne do té míry, do jaké si to představovali.

Byla u toho i Květa, zrovna přebalovala nabírající Květušku, a přitom nás tiše poslouchala. Když se malá uklidnila, dala jí Květa od sebe napít a vložila se do našeho hovoru. Se zářícíma očima pohladila malou po hlavě a pravila: „Ale to je krásné, maminko, moc bych vám přála, abyste byla s Tomášem šťastná. O nás si nedělejte starosti, ještě jsem to sice nestačila nikomu říct, ale všechno jsem si rozmyslela a rozhodla se zůstat s malou doma tak dlouho, jak to bude možné…“

Květa se zřejmě s příchodem dítěte dokázala myšlenkově vymanit z Milanova područí a přehodnotit svoje životní priority. Teď chtěla ještě něco dodat, jenže Milan jí skočil do řeči: „Ale miláčku, vždyť jsme se přece domluvili… Potřebujeme, abys chodila do práce… Takhle to nejde…“ Byl zmatený z náhlého obratu o sto osmdesát stupňů a střídavě koukal na mě a na svoji manželku. Květa ho odzbrojila bezelstným úsměvem a podala mu maličkou se slovy, aby ji nechal odříhnout. Načež jsem se s mladými rozloučila a se smíšenými pocity odebrala za svým Tomášem.

***

Obávám se, že Milan se s mým rozhodnutím nikdy nesmíří a bude se na mě stále zlobit. Na moji svatbu s Tomášem sice přišel, ale koukal se přitom jak kakabus, popřál mi krátce s výčitkou ve tváři, mému novomanželovi se ani nepodíval do očí a hned po obřadu se vytratil.

K mladým chodím tak jednou za týden, pokaždé se předem domluvím s Květou, abych jí trochu pomohla nebo pohlídala Květušku, když si potřebuje něco zařídit a nemůže ji vzít s sebou. S Milanem se tam prakticky nevídám, vyhýbá se mi, buď je v práci nebo se na něco vymluví, aby se se mnou nemusel potkat. Květa je na mojí straně a připadáme si jako dvě spiklenkyně. Milanův přístup nás mrzí, ale nic s tím nenaděláme a nezbývá nám, než doufat, že ho to někdy přejde.

A Tomáš? Občas to zařídíme tak, aby se s holkama viděl, ale jen když jsme si jistí, že u toho Milan nebude. Je to zvláštní, Tomášovo charisma funguje nejen vůči mé osobě, ale nějakým zvláštním způsobem i vůči dnes už roční Květušce. Nedovedete si představit, jak on ji dokáže pobavit a rozesmát. Vždy po takové schůzce mě obejme a říká: „Má milá, takový už je život, vždy něco získáš a něco ztratíš. Mám tě rád, jsem šťastný, že tě mám a moc bych si přál, aby tvůj syn jednou přišel k rozumu. Vždyť on ani neví, oč všechno v tobě přichází.“

Subscribe
Upozornit na
guest

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
19 dní před

Honzo, Tvůj pohled na život okolo je velmi realistický.

Martin Plischke
Martin Plischke
21 dní před

To je hodně ze života, velmi pěkné napsáno 👏

Pavel Khail
Pavel Khail
21 dní před

👍 , když už se nemohou dávat ty hvězdičky.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial