„Karle, strašně nerada si ti o to říkám, ale mohl bys mi pomoct, prosím? Ten můj moula mi nedává dost peněz a já prostě nedokážu utáhnout domácnost.“ Jiřina věnovala Karlovi prosebný pohled, a pak stydlivě sklopila oči.
Asi jsem toho svého kluka špatně vychovala, já nevím. Vdávala jsem se mladá, ještě mi nebylo ani dvacet, Milana jsme měli pár měsíců po svatbě a jeho táta nás opustil, když ještě malému nebyl ani rok.
Zřídkakdy se vyjadřuji k politice, ale po období rezignované letargie, do kterého mě uvrhly zmatené kroky řepkového muže a jeho party odborníků v období reálného nouzového stavu, mě ke klávesnici vrátila jeho úderná analýza porodnosti: ,,…Je třeba podporovat všemi možnými nástroji, aby ženy rodily své první dítě mnohem dříve, než…
Doba koronavirová nám bere cenné chvíle, které můžeme prožít s našimi rodiči. Zvlášť když jsou už ve vysokém věku a uzavření v domovech pro seniory nebo eldéenkách. Nelíbí se mi, že jsou nám odepírány návštěvy našich nejbližších. Někteří pak i bez rozloučení odejdou na onen svět.
S těmi slovy se ke mně včera přikradl manžel a vedl mne na zahradu. Překvapením jsem vydechla, přeci jen už jsme spolu nějaký pátek, tak co by mě mohlo přimět k hlasité reakci. Ale byla neděle, lehce zakaboněná obloha získala krásný odstín díky zapadajícímu sluníčku, všude převládala hrášková jarní zeleň, ptáci zpívali,…
Jsme po obědě, já se věnuji nádobí. Vyklidit myčku, zbylé jídlo přenést do krabiček, prázdné nádobí opláchnout a do myčky s ním. Najednou slyším vrčet Sindy.
„Tati, nedělej ze sebe svatouška. Vy dva s mámou jste dva sexuálně nejaktivnější senioři na světě!“