Na kávičce u mámy, aneb ne každý má to štěstí
Doba koronavirová nám bere cenné chvíle, které můžeme prožít s našimi rodiči. Zvlášť když jsou už ve vysokém věku a uzavření v domovech pro seniory nebo eldéenkách. Nelíbí se mi, že jsou nám odepírány návštěvy našich nejbližších. Někteří pak i bez rozloučení odejdou na onen svět.A proč? Protože jsme se báli virů a bacilů? Ty ale k nám lidem taky patří, už přeci odjakživa. Chápala bych tato striktní opatření u opravdu velkých a ničivých epidemií, ale… takto se prostě dopouštíme psychického násilí na našich nejbližších, kteří pak s cedulí v ruce smutně pózují ve videích… ta pak se slzami v očích lajkujeme na sociálních sítích. Svět ale nemůže být přeci jen takto elektronický, i když i teď tu ťukám svou stížnost nebo řekněme apel takto.
Snad už dojde k určitému rozvolnění, a budeme se moci zas obejmout. Naši rodiče to potřebují. Osamocenost v ústavu není nic pěkného.
Mám to štěstí, že moje máma je ještě soběstačná, a žije v domě, kam za ní občas můžu přijít. Sama si určuje, kdy to cítí, že to pro ní není nebezpečné po zdravotní stránce. Vlastně svojí mámu obdivuju, jak to zvládá. Že se nenechá příliš masírovat strachem linoucím se z TV obrazovky. Že si radši pustí nějaký romantický seriál, přečte knížku, zasadí květiny.
Je obdivuhodná, ve svých 84 letech. Dnes mi pustila na gramofonu houslistu Suka, svou oblíbenou desku. Ještě to staré LP. Ona vůbec celá její domácnost je taková retro, a dnes mě to i uklidňuje. Novinky z mobilu, videa s jejími pravnoučaty jí pustím, a vše ostatní si povíme.
Společně pouklízíme a pak si dáme kávičku, dnes i se štrůdlem, a je nám fajn. Díky bohu za to.
My jakýs takýs kontakt řešíme přes Whatsapp. Tím, že jsme oba 50 níci (=rodiče máme 70+) a starší, dospělé, děti jezdí už do Prahy na VŠ a manžel už se pouští čím dál tím více naplno do své práce obchodního cestujícího, prostě si k rodičům netroufnu. Všichni mají svá chronická onemocnění, jeden děda je po infarktu, můj otec po karcinomu, zkrátka si nezvládám vzít na svědomí, že bychom jim tam něco přivezli. Tak si s nimi občas dám kávu přes whatsapp, jindy je zanesu k Pájovi na písek anebo si je vezmeme na výlet. Všichni se těšíme na to, až… Číst vice »
My jsme taky třeba omezili kontakt s vnoučaty, takže už v roli babičky a dědečka, kteří nechtějí něco zavléct do rodiny mladých… , už ale polevujeme, jako celkově ve společnosti. Doufám, že se brzy vrátí vše do normálu.
Já už se právě také těším… malý, jako posledníček, babičky a dědečky miluje a oni si ho neskonale užívají.
Je to fakt, že nejspíše hodně lidí sejde ne virem, ale steskem. Děláte to dobře.
Děkuji, musím tedy přiznat, že můj vztah s mámou není až tak idylický, tedy spíš nebýval, protože ty socialistické matky – velitelky pluku… ale to je minulost, už nám to funguje lépe. 🙂 Takže vlastně o to víc si toho cením. Není to totiž samozřejmost.