Život někdy stojí za houby.

Když jsem otevřel Grunt ve Zlíně byl jsem vděčný za každého zákazníka. Hned od začátku mi tam začal chodit velmi sympatický pár starších lidí.
Ona elegantní, příjemná dáma a pan ředitel v penzi. Často si koupili třeba celý filet Lososa a pán vždycky říkal:
„Ať si to ještě užiju pane, víte já mám 86 let, ale chci ještě chvilku žít na plno.“
A pak mi líčili jak museli prodat svůj dům jednomu miliardáři, aby zaplatili dceřiny dluhy z podnikání a který, až se ženou zemřou, tak ho pan miliardář zboří a postaví tam činžák.
„Ale až s Květuškou umřeme pane!!! Až po smrti! Máme tam ve smlouvě zaručeno dožití a já ho hodlám pěkně rozčílit , rozhodl jsem se, že hned tak neumřu!“
A víte co pane Vlk??? Já jsem si za ty prachy, co mi zbyly za dům, koupil zánovní Súvéčko a teď s ním řádím po okreskách a jezdím hrozně rychle pane!
Rychle a zásadně s otevřeným okýnkem. Víte…… abych cítil ten ostrý vzduch, abych prostě cítil, že ještě žiju.! Mně se prostě ještě nechce umřít a tak jezdím strašně rychle, aby si mě ta smrt nevšimla.
Víte já jsem takový rychlý Olda.“ Rozesmál se pán.
A tuhle historku mi pan Olda vyprávěl pokaždé, když přišel na nákup a paní Květuška tam jen za ním stála a laskavě a shovívavě se umívala a měla takové moudré modré oči, které dopřávaly manželovi tu rychlou jízdu a víru, že ujede i samotné smrti.
A pak jednou paní Květuška přišla sama, že manželovi není dobře a dívala se na mě těma laskavýma modrýma očima a řekla.
„Víte já jsem Vám chtěla poděkovat, že vždycky vyslechnete to manželovo vychloubání. Víte on je velmi vážně nemocen, má akutní Leukémii a moc času už mu nezbývá.“
A tak chodili, nakupovali Lososa a malinový sirup a chleba od Zetíka a máslo z farmy a pán mi vyprávěl, jak jezdí strašně rychle, rychleji než smrt a pak v záři najednou přestali chodit úplně.
A já měl trochu strach, co se s panem Oldou a paní Květuškou stalo v téhle smutné době.
A teď ve čtvrtek paní Květuška přišla sama na nákup a já hledal rychle roušku, protože jsem zrovna jedl jabko a ona mi říká:
„Kvůli mně nemusíte, já už to mám pane Vlk za sebou! A pak mi vyprávěla jak s panem Oldou dostali oba dva Covid a skončili v nemocnici a paní Květuška měla čtrnáct dnů velké horečky a rvala se o život a vyhrála.
Ale ………….ale pan Olda, co jezdil rychleji než smrt ve svém Súvéčku, s tou přesilou Leukemie a Covidu svůj poslední závod prohrál.

Pokračovat ve čtení „Život někdy stojí za houby.“

Snad radši chcípnout na covid než na osamělost!

Bývám teď po předlouhé dny sám. Obvykle několik předlouhých dní v kuse, a druhdy až týden, nevidím živého člověka. Ta hrůzná osamělost,  ta krutá sociální sociální izolace mne ničí a deptá víc než kdekterá fyzická choroba. Takže si čím dál častěji říkám, jestli bych snad radši nechcípnul na covid. Pokračovat ve čtení „Snad radši chcípnout na covid než na osamělost!“

Pozor! ….ý PES

Co vás napadne, když se podíváte na částečně vytečkovaný text titulku?

Myslím, že většině lidí se vybaví místo teček jen dvě písmenka, čímž vznikne klasické varování umísťované na vrátkách domů a domečků ve snaze zabránit incidentu mezi neopatrným návštěvníkem a (možná) dobrým čtyřnohým chlupatým hlídačem. Pokračovat ve čtení „Pozor! ….ý PES“

Nemoc-jejíž-jméno-vyslovíme-padesátkrát-denně nás stmeluje!

O té-jejíž-jméno-vyslovujeme-zas-a-zas bylo napsáno jistě mnoho moudrého čtiva. Já vám neřeknu, kolik nás do měsíce zhebne na onu diagnózu, ale můžu vám něžně do ouška zašeptat své postřehy, na mě netypicky pozitivní příklady, jak nás “ta paní” obohacuje.

Pokračovat ve čtení „Nemoc-jejíž-jméno-vyslovíme-padesátkrát-denně nás stmeluje!“