O jednom starém krásném domě

Byl jednou jeden dům či spíše vila, obklopený stromy, keři, travou… žila tu stará paní, už dlouho sama, a pak už ne, takže dědicové… a rychlý střih, stromy, keře, tráva pryč, jen dým tu stoupá z ohniště, kde všechno vykácené hoří… Pokračovat ve čtení „O jednom starém krásném domě“

Na kávičce u mámy, aneb ne každý má to štěstí

Doba koronavirová nám bere cenné chvíle, které můžeme prožít s našimi rodiči. Zvlášť když jsou už ve vysokém věku a uzavření v domovech pro seniory nebo eldéenkách. Nelíbí se mi, že jsou nám odepírány návštěvy našich nejbližších. Někteří pak i bez rozloučení odejdou na onen svět. Pokračovat ve čtení „Na kávičce u mámy, aneb ne každý má to štěstí“

Jak na svatbu v době koronavirové

Jedni naši známí se chystali vzít. Už spolu žijou, ale znáte to. Jednou se takhle rozhodneš, a donedávna bylo i možný naplánovat nejrůznější taškařice v kostýmech, někde venku, jenom s kamarádama a kamarádkama a tak. Pokračovat ve čtení „Jak na svatbu v době koronavirové“

O duhových kuličkách a veselých ponožkách

Jako dívenka jsem kdysi od kluka, kterému jsem se líbila, dostala duhovku. To byla tenkrát vzácná kulička, většinou jsme my děti měly jen hliněnky. Pamatuju ještě ten pocit, jaký krásný dárek to pro mě byl, u nás před panelákem. Čas oponou trhnul, jak se říká, a najednou je tu po čtyřiceti letech podobná situace. Tentokrát už dostávám hned pět duhových kuliček. Pokračovat ve čtení „O duhových kuličkách a veselých ponožkách“

O Lilith, která hojně sázela a teď sklízí

Poznala jsem už hodně lidí, ale tahle žena byla vskutku originál. V hipís šatech, drobounká a útlá, se zářivým zvonivým smíchem. A jindy na dně, kdy se válela v depresi, což také nikterak neskrývala. Osobně jsem jí zažila v jednom ze vzletů, nasmály jsme se nádherně, jako dvě dávné známé, když jsme se potkaly v jedné kavárně v Ústí nad Labem. Pokračovat ve čtení „O Lilith, která hojně sázela a teď sklízí“