Nejen o Jiřím Bartoškovi na Veliké řece

Právě jsem poněkolikáté uviděla film z období pravěku, který mě fascinoval už v dětství. Jiřího Bartošku v peřejích divoké řeky sice dubloval kaskadér, ale to je detail. Je tu mužný idol, i jeho mladší kolega, který si zahrál Havranpírka.

U televize, která v těchto dnech připomíná herecký um pana Bartošky, jsem se usadila krátce poté, co jsem se vrátila z dobrodružné výpravy s vysokoškolským pedagogem Karlem Neprašem, mužem s motivem lesního zvířete na hrudi. Pedagog přírodovědy měl onen motiv na tričku, pravěký hrdina Sokol nosil na hrudi na koženém řemínku zub nějakého divočáka. Možná aby vzal na sebe něco jeho síly.

Film se odehrává v krásné přírodě, teče tudy divoká řeka. Naše skupina studentů se dnes vydala na výzkum krajiny, která v sobě ještě nese prvky dávných časů, kdy do přírody člověk zasahoval jen minimálně. Hrdina Bartoška usedá do kánoe, aby dohonil ukradenou ženu Veveřici. Současný pedagog přijíždí autem, a jak ulovil svou ženu se netroufnu zeptat, do toho mi nic není, ale jsem ráda, když mi mužně podá pevnou ruku při přecházení přes divoký potok. Ještě před tím přidá nášlapný kámen. Takhle nějak by si poradil i jeho divý prapraprapředek, s tím kamenem.

Pedagog nás vede cestou i necestou, vypráví o účelu lesa a původních luk. Jak je důležitá rozmanitost druhů. Shodneme se i na tom, že pro les měly svůj smysl i divoké šelmy, které redukovaly stav zveře.

Náš prapraprapředek musel mít hodně síly i něco důvtipu. Byl odvážný a zároveň zvídavý, nebál se ani podivného tvora, kterému nosili obětiny pověrčiví lidé z osady rybářů.

Náš pedagog je též tvor zvídavý a zároveň hravý, učí nás pomocí her, aby ho to samotného bavilo. Aby předešel vyhoření, což je dnešní metla pedagogů. Dnes nás už totiž neohrožují divoká zvířata, ale všelijaké civilizační nešvary.

A proto se z civilizace rádi vracíme do lůna přírody, kde ožívají i dávné instinkty. U mě je to třeba sběračství plodů, borůvky a maliny ještě nejsou, tak jsem dnes okusila divoký česnek a jeden z jedlých „plevelů“, který už raší.

Pohybovali jsme se ve skupině studentek i se dvěma malými dětmi, ty nesla v šátku na hrudi střídavě jeho maminka nebo táta (přeci jen jsme už emancipovanější). A jeden velký pes připomínající vlka. Putovali jsme krajinou, abychom jí lépe poznali a uvědomili si její důležitost pro nás pro všechny.

A naučili se tuhle úctu k přírodě předávat našim dětem. Nejen těm vlastním, ale i těm, které učíme, jsme přeci studentky pedagogického oboru. A jsou dovednosti a znalosti, které se hodí i dnes, i když máme spoustu civilizačních vymožeností.

Naši prapraprapředci museli znát, co je v přírodě pro ně dobré a co nebezpečné. A s nebezpečím se naučit zacházet. A že byli hodně důvtipní, vymysleli všelijaké nástroje, rozšířili svou působnost, a tak jsme tu i my, jejich potomci.

A naším úkolem je dobře znát přírodu, ze které jsme vzešli, a bez které bychom nebyli.

Příště se my, studentky, a jeden z dalších pedagogů zase sejdeme, abychom se tentokrát vzdělaly v dalším z důležitých oborů, a tím je literatura. Předpokládám, že dojde i na Eduarda Štorcha, kterého známe hlavně jako autora Lovce mamutů. Méně známá už je jeho pedagogická činnost.

Ono vlastně není až tak důležité, čím se kdo z nás proslaví či nikoliv, důležité je, jakou tu zanecháme reálnou stopu. A co předáme našim dětem. Jaké hodnoty.

Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Štorchovy knihy mne neminuly, na rozdíl od filmů o lovcích mamutů. A s tou matkou přírodou máte pravdu. Doufám, že ji aspoň kousek uchováme pro příští generace.

jana melišová
jana melišová(@janamelisova)
1 měsíc před

Príroda je najsamlepšia…, posielam veľa pozdravov z jarného Slovenska.

Vlasta Fišrová
Vlasta Fišrová
1 měsíc před

Děkuji, Jani, máme tu krásně, takže co nejvíc v přírodě pobýt, nám všem prospívá.

jana melišová
jana melišová(@janamelisova)
1 měsíc před

Ano, cítim to aj na sebe.Príroda je mocná čarodejka.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial