Prvního jsme potkali v metru. Byl sobotní podvečer, jeli jsme na menší oslavu ve dvou do restauračního zařízení a seděli úplně na začátku jednoho vagónu na dvousedačce s výhledem na celý vůz.
Sdílený virtuální prostor
Prvního jsme potkali v metru. Byl sobotní podvečer, jeli jsme na menší oslavu ve dvou do restauračního zařízení a seděli úplně na začátku jednoho vagónu na dvousedačce s výhledem na celý vůz.
„Kdepak zkrásněla, leda tak zase o kousek zestárla.“ Odbyla Maruška nad šálkem kávy a větrníkem můj kompliment, že jsme se dlouho neviděli a ona je od té doby ve svých čerstvě odbarvených vlasech hezčí než kdy dřív.
Na vrcholu své kariéry jsem měla prakticky všechno, nač si jen úspěšná žena může vzpomenout. Zastávala jsem smluvní pozici oblastní ředitelky pro jednu nadnárodní společnost, zabývající se finančním poradenstvím.
V mládí jsem si to zkoušel dělat sám, ale co si budeme povídat, nikdy to nebylo to pravé. A tak mi nezbylo, než začít navštěvovat profesionálky. Za léta svého života jsem jich vystřídal celkem dost a dnes vám o nich povyprávím.
Když se tak zpětně zamýšlím nad svým víc jak šedesátiletým životem, uvědomuji si, že jsem ho vlastně většinu pročekala. Strávila čekáním na něco, co buď vůbec nepřišlo nebo když nakrásně přece jen přišlo, tak mi přineslo zklamání.
Pokud jste úzkoprsí, snadno se pohoršíte a nemáte rádi jadrnější humor, tak tenhle pokleslý článek radši ani neotvírejte a vraťte se k nějakému politickému povídání, kterého je tady habaděj. On totiž bude o, nu, však uvidíte.
Ta vyzáblá žena s prořídlými vlasy neurčité barvy a špičatým nosem, oděná do vybledlé beztvaré mikiny a utahaných pánských kalhot nebyla vůbec hezká. Celkový dojem nemohla vylepšit ani příjemným vystupováním.
Včerejšího brzkého rána jsem se probudil s vpravdě chmurnými myšlenkami. Den předtím mě shodou náhod zahltily informace o tom, jaké má lidské pokolení v současné moderní době nenadějné vyhlídky na přežití.
Kdo nikdy nezhřešil, nechť hodí kamenem. Ani já bych hodit nemohla, sice jen jednou, ale udělala jsem to. Tedy záleží, jak to kdo vnímá, někdo bere za nevěru už pouhý úmysl, jiný až teprve kompletně dokonaný skutek.
Touhle sarkastickou větou mě počastovala moje manželka Helena, když jsem proti její vůli udělal něco, co ona považovala za krajně nebezpečné. Jenomže já to tak nebral, prostě jsem potřeboval občasný ventil z našeho soužití.